PROLOG
Report z výpravy na nejvyšší horu Evropy – Mt. Blanc (4810 m.n.m.). Předem upozorňuji, že článek není určen pro slabé povahy a v textu se vyskytuje mnoho kontroverzních slov, která by slabším jedincům mohla přivodit morální šok. Report není nijak nábožensky zabarven a nepoškozuje žádné etnikum 😀
ZÁPAD SLUNCE V BASE CAMPU TETE ROUSSE
Z CHAMONIX NA TETE ROUSSE
Ve středu odpoledne jsme stylem start-cíl vyjeli z ČR do francouzského Chamonix. Za cca 9 hodin jsme se přes Německo a Švýcarsko dostali na místo, kde jsme ve spacáku přespali na divoko na parkovišti (rozuměj pod širákem). Pro výstup jsme zvolili tzv. normálku. Z Chamonix jsme vyjeli lanovkou na hřeben Bellevue (1794 m.n.m.), odkud většina lidí jezdí ještě zubačkou do Nid D’Aigle (2380 m.n.m.). Ale já ani Doudi nejsme rozhodně většina, takže čau a dík – jdeme s našimi cca 30 kg krosnami pěšky. Aby to bylo ještě vyšperkovanější, místo cesty kolem zubačky jdeme panoramaticky lesem a turistickou pěšinou. Drobná nevýhoda je v tom, že nejdřív musíme i panoramaticky sklesat několik desítek výškových metrů, abychom pak mohli začít funět do kopce. Tato pasáž je z hlediska techniky chůze easy. „Prostě začneš cupitat lesem, pak potkáš krávy, za kravstvem už jen louky, za loukama šutry s chatkou a spousta lidí v keckách s polotričky, který si vyjeli zubačkou udělat selfíčko u začátku ledovce Biannassay (my děláme selfíčko až výše :-D).“
Zpocení máme za sebou prvních 600 výškových metrů. Odtud už ani prezident nemůže ničím jet a musí se už dupat po vlastních. Všude kameny, kamzíci a nádherná panoramata na ledovec, čtyřtisícovky v okolí a dvacítky až třicítky s batůžky. Po kamenité cestě potkáváme první kámošku – bouřku – která nás stylově promočí, jelikož rychlost a intenzita dopadajících kapek není přímoúměrná rychlosti instalace nepromokavých vrstev. Navíc zjišťuji, že moje kalhoty mají vodní sloupec plus mínus nula. Mokré horské přivítání rozdýcháváme v kamenné chatce zhruba v polovině druhého výstupu. Až se počasí lehce umoudří pokračujeme finální výstup k chatě Tete Rousse do 3187 m.n.m. Pocitová teplota – zima, pocitová váha našich krosen – 100 kg. Ramena a záda poznaly středověk a my stavíme na jedné z kamenných ploten náš stan – ano, dorazili jsme do base campu pod Mt. Blancem !! Poserové bydlí v chatě, tvrdý kluci a holky venku na tvrdým ve stanech (většina poserů jsou cizinci, 90 % tvrďáků jsou češi :-D, poserové chodí s baťůžky, tvrďáci si nosí všechno sami v krosnách). Uvařit, najíst, vyčůrat a spát.
BASE CAMP TETE ROUSSE
AKLIMATIZAČKA
Ráno vstáváme kolem 8 hodiny a čeká nás aklimatizační výstup na Gouter a možná i trošku nad. Bez něho by nám praskla hlava, zvraceli bychom jak šakali a vrchol určitě nezdolali. Refuge du Gouter je moderní chata, která se tyčí nad našimi hlavami o 700 metrů výše a je to druhý spací bod „poserů“. My musíme všechno stoupat z Tete Rousse, ale jsme přece ti tvrďáci že ;-). Vystoupat se na ní musí po svých příkrou cestou plnou kamení, suti, štěrku a skal. Je zde také pověstný kuloár, což je úsek, kterým padají kameny uvolněné z ledovce (hlavně když svítí sluníčko), nabírají obrovskou rychlost a trefují nebohé lezce. Z doslechu máme, že jeden z čechů zrovna „vyhrál“ jackpot a dostal kamenempřímo do vajec a druhému kámen minul hlavu o milimetry. Oba se vrátili zpět a výstup vzdali. Tako bascampacká historka nás ani v nejmenším neodrazuje a ostražitě začínáme stoupat na Gouter. Už samozřejmě na lehko, většinu věci necháváme v base campu.
Před kuolárem proběhne focení pro naše potenciální pozůstalé, posloucháme zda je vše ok, proběhne i vizuální kontrola a rychlým během překonáváme tento cca 100 metrů dlouhý nebezpečný úsek. Poté se již pomocí ocelových lan, občasných cestiček a všudypřítomných ostrých balvanů a skal drápeme nahoru. Celý výstup z base campu až na Gouter nám zabere něco přes 2,5 hodiny. Na cestě je pár těžkých míst, kde se musí použít lano a nebo mít alespoň základy z pohybu na skalách. Ferratáci tu jsou jako doma, takže pro mě to bylo v pohodě i když opatrnost je na místě. Celkově na výstupu na Mt. Blanc ročně zahyne zhruba 150 lidí a mnoho obětí má i tento úsek. Nejenom díky kamenům v kuloáru, ale i díky pádu ze skály. „Stačí něco jen lehce podcenit a už letíš dolů. Žádné zábradlí zde totiž nečekej a svah je opravdu příkrý.“
Po této skalní etudě jsme na ledovci, nasazujeme mačky, vyndaváme lano, navazujeme se, bereme cepín a začínáme stoupat na ledovec. Už při výstupu na Gouter jsem pocítil vysokou nadmořskou výšku a výstup byl opravdu pomalý a náročný, ale až teď na ledovci ve výšce nad 3800 m.n.m. poprvé poznávám sílu hor a řídkého vzduchu.
PŘI AKLIMATIZAČNÍM VÝSTUPU BYLO NÁDHERNĚ
Začínáme mě bolet hlava a konečně vím, jak se asi cítí migrénisti 😀 Takže výstup na Mt. Blanc si laik může představit jako těžkou horskou turistiku s migrénou ;-). Děláme malé úsporné krůčky, šouráme se jak důchodci v Kauflandu a funíme jak vepři. Stačí jeden rychlejší krok a člověk už lapá po dechu. Doudi mě učí pravidlo 100 kroků v kuse a pauza. Moc nám to nevychází, ale postupujeme. Je to opravdu náročné i pro nás, trénované sportovce, ale člověk si na tento discomfort zvykne a prostě to s vidinou té nádhery kolem kousne (už jen hory, žádné kočky v legínách 🙁 :-D). „Tímto stylem vystoupáme nad 4000 m.n.m., já si do deníčku píšu svůj osobní výškový chodecký rekord, boucháme šáňo, tančíme kozáčka a já streamuji naše pocity na FB. To zrušení roamingu je fakt peklo, ale lajků to má dost, takže asi dobrý:-D“
Sestup po ledovci jde hladce, po skalách už to taková legrace není. Nahoru se vždy leze líp jak dolu, ale pro jistotu se asi na třech úsecích cvakáme na kovová lana. Plán na večer je jasný, brzy spát a ráno v jednu vstávat a hurá na vrchol. Spektakulární západ slunce spolu s naší expediční stravou a dostatkem lajků na instagramech a fejsbucích nám dodává potřebnou pozitivní náladu pro velké finále naší mise a poklidný spánek. Já spím obě noci jak dřevo, žádné aklimatizační problémy, Doudi se údajně první večer musel něčím nafetovat, ale pak také usnul.
KULOÁR ZDOLÁN A KOLEM REFUGE DU GOUTER ZAČÍNÁME STOUPAT
Vstáváme přesně na čas, venku je uspokojivě, ale i tak je to velice těžké se vykopat ze spacáků. Rychlá snídaně, káko. Doudi nazouvá svoje zánovní botky, které ve své fešné dámské velikosti pamatují ještě prezidenta Havla a doby, kdy jsem vyhrávali v hokeji tituly mistrů světa a vyrážíme s čelovkami opět přes kuloár na Gouter. Vizuální kontrolu balvanů nahrazuje svižnější běh. V noci je o dost komplikovanější nalézt správnou trasu a tak občas zdoláváme skálu asi i mimo doporučené značení. Jde to a aspoň nám není zima. Nahoře jsme opět cca za 2,5 hodiny (pozoruhodné a uspokojivé – jsme holt mašiny). Ledovcová rutina – mačky, lano, cepín a jdeme stoupat. Ledovec nad námi už je posetý světélky dobrodruhů, ale i horských vůdců a jejich klientů, kteří měli stejný nápad jako my.
Po cca 200 výškových metrech vidíme po pravé straně bouřku a nad námi se počasí pěkně kazí. No nad námi, v nás, jelikož jsme právě vstoupili do mlhy a mraků. Začíná pěkně foukat, viditelnost je na ca 20 metrů. Se skupinkou asi cca 5 lidí se úspěšně ztrácíme z trasy a dostáváme se pod serak – pro neznalé cituji wikipedii :-p. (Serak (také sérak,[1] původně ze švýcarské francouzštiny sérac[p 1] [2]) je blok nebo pilíř ledovcového ledu. Obyčejně mají velikost několika metrů i nebo větší.). Tito ledoví pohodáři jsou další smrtelná překážka pro lezce na jejich misích za dobrodružstvím. Oni totiž hrozně rádi praskají a padají lidem na hlavu.
A nás nenapadlo nic lepšího, než pod takovýmto krásným serakem (byl opravdu nádherný) začít v GPS brazilského kolegy správnou trasu. Byl tam s námi i horský vůdce nějaké skupiny a taky mu to v tu chvíli nedocvaklo. Prostě kravina největšího rázu a obrovská chyba, ale naštěstí serak vydržel a my se vydali po namrzlém silně zkoseném svahu zpět na správnou trasu. Po chvíli ji opravdu nacházíme a opět stylem zmije (cik-cak) stoupáme k vrcholu. Po dalších výškových metrech začíná být počasí jak z filmu Den poté. Potkáváme skupiny lidí, kteří to otočili a také nás odrazují od pokračovaní. My to chceme zkusit alespoň na bivak Vallot, kde máme plán počkat na lepší počasí. Naše skupinka se rozpouští a zůstáváme s Doudim sami spolu s brazilcem s GPS. Jeho GPSka je asi jediný důvod, proč pokračujeme.
PŘI POKUSU O VRCHOL UŽ TO TAKOVÁ HITPARÁDA NEBYLA, TADY BYLO ASPOŇ JEŠTĚ TROCHU VIDĚT
Stoupáme tedy ve třech a postupně míjíme další výpravy, které se vrací a popisují peklo v sedle pod Mt. Blancem a že okno je zavřené a nelze vrchol dobýt. Náš plán je ale jasný, nouzový bivak a pak se uvidí ! Po chvíli si uvědomím, že podle času už má být den, ale já i přesto pořád svítím čelovkou a vidím cca 10 metrů před sebe, wtf ?! Už jsme hodně nad 4000 metry a dýchá a stoupá se již opravdu těžce, do toho ostrý nárazový vítr, sněžení a zapadaná stopa. Dosahujeme vrcholu Dome du Gouter 4304 m.n.m. a klesáme k sedlu, kde se odbočuje na Vallotku. Zde už potkáváme asi poslední skupinu, která už ani nemluví a vrací se zpět. Když dorazíme na rozcestí, přepadávají mě myšlenky z různých katastrofických filmů a citát z Pána Prstenů YOU SHALL NOT PASS. Hora nás nepustí, vítr chvílemi dosahuje opravdu silných nárazů, které s námi cloumají. Sníh se změnil v ledové krystaly, které nás kolem kapucí řežou do tváře, zima se nám začíná zakusovat do těla a co je nejhorší – zmizela cesta.
Před námi zafoukáno, za námi během minuty také zafoukáno, viditelnost na 10 metrů. Peklo na zemi. Ega máme hodně vysoko, ale nejsme sebevrazi – musíme se vrátit – ale kudy ?! Vyrážíme tedy tzv. na feeling zpět a doufáme, že nám GPS pomůže najít zhruba stejnou cestu zpátky. Samozřejmě bloudíme a musíme několikrát korigovat směr, abychom minimalizovali riziko pádu do ledovcové trhliny nebo ze svahu. Není nic vidět, není cesta, jen GPS. Postupujeme opatrně, abychom minimalizovali riziko, díky vysoké nadmořské výšce bychom stejně rychlý sestup neudýchali. Po zhruba hodině sestupu vystupujeme z mraku a narážíme na vyšlapanou cestu. Padáme na zadek a odpočíváme. Druhý FB stream je na světě :-D.
Hora opět ukázala, jakou má sílu a že počasí je zde prostě všemocné. Zbytek sestupu na Gouter už se jen omámeně ploužíme. Vítr nás ještě otestuje na hřebenu nad Gouterem, kdy se musíme pořádně zapřít cepínem, hůlkami i mačkami, aby byl postup bezpečný a my se nepodívali, jaké to je padat z ledovce do údolí. Je na nás patrný velký úbytek sil. Ono šplhat po ledovci za sluníčka a v nárazovém větru, v mlze jsou dvě úplně jiné sportovní disciplíny. Na chatě Gouter dáváme polívku a asi na hodinu usínáme na lavicích. V tomhle stavu by nám sestup kuloárem nechutnal.
Po odpočinku sbíráme zbytek sil a klesáme opatrně až do base campu. Zde se rozhodujeme pro úprk do údolí k autu. Všechno balíme, nahazujeme už naštěstí lehčí krosny a klesáme k selfíčkářům k ledovci. Jde to pomalu a těžce, jsme vyčerpaní, nemáme moc sil, nohy nás šíleně bolí, ale prostě to musíme dát. Stíháme poslední zubačku, na další chození už nejsou ani síly ani morál. Ta nás veze k lanovce a ta až dolů k autu. Doudi jde na fajnovku na černo do kempu do sprchy, já jako správný člen kralupských otužilců do blízkého potoka. Oba po očistě cítíme nával energie – večeře – pod lanovku a spát. Ráno se vracíme domů.
NAŠE STOUPACÍ TRIO – MOJE MALIČKOST, BRAZILEC A DOUDI
KONEČNÁ – EPILOG
Výsledek ? Sice vrchol nepadl, ale nový výškový osobák je na světě a alespoň je super důvod, se sem ještě vrátit. Je to tu nádherné. Příští rok zkusíme cestu přes MIDI a vážně přemýšlíme o fakticky nejvyšší hoře evropského kontinentu – Elbrusu 5642 m.n.m. !!! „Tímto to tedy rozhodně nekončí, naopak to právě začalo (promiň mamko a babičko, ale je to silnější než já :-D) !!!“
TRASA „NORMÁLKY“ Z TETE ROUSSE AŽ NA VRCHOL
VYBAVENÍ
Napíši sem jenom pro lezecké panny a panice pár tipů, co jsem si vzal s sebou (všechno opravdu ne)
2 batohy – 60 l HUSKY na výstup do base campu a menší skialpový PIEPS 35 l na finální výstup a aklimatizaci
Zateplená bunda DYNAFIT s primaloftem
Nepromokavá bunda DYNAFIT s goretexem
Skialpové kalhoty DYNAFIT – chtělo by to určitě nepromokavé
Merino Icebreaker triko
Merino Icebreaker spodky
Merino ponožky
Pohorky na poloautomatocké mačky SALEWA
Ultralehký stan SALEWA Litetrack PRO II
Spacák SALEWA Fusion Hybrid -2
Sada nádobí GSI a vařič VAR s bombou na plyn
Turistický cepín
Poloautomatické mačky
Lyžařské i klasické brýle s UV
Lezecká helma a sedák
Trekové hůlky
Dehytratovanou a expediční stravu
Lyžařské rukavice, běžkařské rukavice
Vazelína !!! (aby nic nedřelo 🙂
TRHLINA, NEPŘÍTEL ČÍSLO JEDNAPODROBNĚJŠÍ
DALŠÍ FOTKY NALEZNETE NA FLICKRU – GALERIE