KRALUPÁK

Cestování - sport - outdoor

JIHOZÁPADNÍ ISLAND, KRÁLOVSTVÍ VODOPÁDŮ

Po krátkém spánku po příletu vyrážíme směr Reykjavík, kde kupujeme bombu do vařiče, kterou jsme nakonec vůbec nepotřebovali, a zásoby v supermarketu Bonus, který jsme naopak potřebovali hodně. Vypíchnul bych zde výborný tuňákový salát, prasárna ale sakra dobrá. Opouštíme capital city a míříme na východ na první parády dne. Nejprve stavíme hned vedle silnice u kráteru Kerið, který si celý v rychlosti obejdeme. Je hnusně, fouká mega vítr a prší. Kráter hraje všema barvama, ale počasí nám dojem trochu kazí, takže papá barevná díro, jedeme dál. Na řadě je první z mnoha vodopádů, možná nejmenší, ale nejbarevnější – Brúarfoss. Měli jsme trošku problém najít příjezdovou cestu, ale nakonec z hlavní silnice odbočujeme na hliněnou cestu, která po chvíli končí parkovištěm. Většina parkovišť na Islandu je placená a některá dokonce pod kamerami, takže se určitě vyplatí těch cca 200 Kč (sofistikovaný převod islandských korun na ty český) vždycky dát. Z parkoviště se jde kousek mezi křovinami po široké vyšlapané cestě a nic nenaznačuje tomu, že by za pár desítek metrů mělo být nějaký epický místo. Dokonce i v horní části vypadá řeka Brúará jako úplně obyčejnej širokej mělkej potok. Paradoxně se však těsně před mostkem propadá jakoby to trhliny. Důsledkem toho je průrva, do které padá stovky malých vodopádků a ústí do hlubokého koryta, kde ledovcová voda chytá neuvěřitelný odstíny modré. Z kamenného můstku je navíc parádní výhled. Velký bonus je, že se dá sejít až úplně dolů k řece, čehož jsme si tento den zas tak nevážili, jelikož jsme netušili, že následující dny se dostaneme do říše plůtků, značek a zákazů a budeme si občas připadat jak dobytek, který jde korytem na porážku a občas se může někde rozhlídnout. Prostě taková Sněžka power na vrcholu. Poděkujme za to dementům, kteří se neumí chovat hezky k přírodě a nebo „fajnšmekrům“, kteří chodí na nebezpečná místa v konverskách, gumácích nebo žabkách a pak se diví, že jim to uklouzne a oni si v lepším případě rozbijou hubu. V tom horším se zabijou. Murphyho zákony jsou fajn věc, ale většinou má pak lidská blbost přesah i na další generace.

Padesát odstínů modré vodopádu Brúarfoss

Asi nejvíc modrej wasrfál, který jsem kdy viděl

Od fajnové modré vodičky padající dolů do průrvy se přesouváme k inverznímu přírodnímu jevu. Vody tryskající ze země vzhůru. Vítejte v oblasti Geysir, kde už žádný geysir není. Naštěstí stávkující přírodní památku zastal její menší, ale stále impozantní bratříček (nebo sestřička, to nevím, gejzíry nemají pindíky) Strokkur. Geysiru můžeme být ale přesto vděční, jelikož jeho název převzali jako obecné označení všechny tyto vodní úkazy světa. Gejzírům zdar! Parkoviště opět praská ve švech a po chodnících proudí davy více či méně promočených návštěvníků. Neprší, ale přeci jsou mokrý. Strokkur má totiž téměř po celém svém obvodu šnurbar, který označuje bezpečnou a přístupnou oblast pro čekání na výstřik. Na jedné straně však tato přírodní ejakulace podléhá povětrnostním a gravitačním podmínkám a zákonům a dopadová plocha přímo nekoreluje s ohraničením šnurbaru. Sečteno a podtrženo, jednou za cca 8-10 minut zde přihlížející davy dostanou pořádnej výplach, jako když na ně chrstnete kýbl s horkou vodou. My si počkali na 2 turnusy této kratochvíle, avšak na odvrácené (čti suché) straně a museli smát. Dav lidí, čeká 8 minut s nastraženým mobilem směrem ke kráteru plného vody. Zároveň drtivá většina z nich čumí na displej místo aby sledovali tento nádherný přírodní jev. Chvíli to vypadá, jako kdyby každou chvíli měla z nitra země vylézt nějaká slavná celebrita. Naše populace fakt dementní a svět se v prdel otáčí, a na těchto místech je to výstavní síň prdele Kim Kardashian. My sice taky fotili a natáčeli, ale mobily jsme měli jako doplněk a primárně si užívali přírodní divadlo na vlastní oči. 

Strokkur ve své nejlepší formě

Opouštíme tento bizardní lidský skanzen úpadku naší společnosti a frčíme na další vodopády. Gullfoss byla první vskutku impozantní podívaná, kde voda demonstrovala svojí sílu opravdu naplno. Masy vody valící se ze dvou kaskád (11 a 21 metrů) hluboko do údolí ho při jarní podmínce řadí mezi nejmohutnější v Evropě. Už od parkoviště i na dálku demonstruje svojí sílu, ale až když přijdeš téměř k němu, uvidíš opravdové živelné divadlo. Za mě si ho nejvíce užiješ těsně před krátkým stoupáním na poslední vyhlídku nad první kaskádou. Je zde průhled to trhliny, kam voda padá do  neznáma, jelikož tříštící kapky vytváří téměř neprůhlednou mlhu z kapiček vody. Toto místo určitě nemineš, hodně turistů stejně jako my se zde rádi vyfotí. Chtěli jsme danou lokaci opravdu vytěžit, proto jsme zavítali i na horní vyhlídky, kde nás přivítal asi největší vichr na Islandu, takže jsme zde při chůzi vypadali jako hlava Miloše Zemana při audienci. 

Vodopád Gullfoss byl jeden z nejhezčích na Islandu

Magická průrva, kam mizela masa padající vody

Otáčíme vůz a míříme na jih. Po cestě se zastavujeme u kaňonu Brúarhlöð. Bohužel dnes je voda kalná a celkově nás toto místo nijak neuchvacuje. Buď na instáči někdo čaroval s filtry a nebo máme dnes smůlu na podmínku. Každopádně tomu dáváme asi 3 minuty a jedno čůrání a jedeme pryč. Poslední dnešní zastávka je trošku nejistá, jelikož portál road.is ukazuje neprůjezdnou cestu. Chvíli nad tím špekulujeme, ale po bližším průzkumu mapy volíme gamble s tím, že pojedeme kam až to půjde a přinejhorším se pak otočíme a vrátíme zpět na asfaltovou silnici. Odvážný plán nás nevytrestal a my po děravé šotolinové cestě plné zatáček pomalu míříme k epickým vodopádům Háifoss a Granni. Jedeme fakt pomalu a opatrně, na začátku dokonce míjíme zatopené pole, které asi způsobilo onen zákaz. Naštěstí však voda končí jen pár centimetrů od obou krajnic cesty. Po cca 40 minutách, kdy naše Dacia poznala středověk a my se cítili jak v songu Malotraktor od Mig21, dorážíme na malé parkoviště (kousek uježděné hlíny, širší jak cesta). Je tu jen jedno další auto a to akorát odjíždí. K horní vyhlídce na vodopád vede krátká pěšina, která pak pokračuje až dolů do údolí, kde je možnost podívat se na toto přírodní vodní dílo i zespoda. Nás však i díky přicházejícímu soumraku tlačí čas a tak volíme pouze horní variantu. Nelitujeme! Jsme tu úplně sami a před námi se otevírá scenérie jak z Pána prstenů či jiného fantasy filmu. Nemůžeme uvěřit vlastním očím. Do dramatického hlubokého údolí padá hned několik vodopádů. Dominantnější a vodnatější Háifoss na levé straně, vyšší Granni na pravé. Na vše shlížíme z ostrého zlomu a jen mlčky pozorujeme, jestli to jen není nějaký filmový efekt. Tohle místo nám oběma učarovalo a nebojím se ho zařadit do top 10 celého Islandu. Za vysoké bodíky nejspíše může i fakt, že jsme tam byli po celou dobu fakt úplně sami a připadali jsme si jak první objevitelé. Určitě se sem chceme vrátit a prozkoumat tento diamant jihozápadního Islandu i zespodu.

Háifoss a Granni naskytly podívanou, kterou vidíš jen ve filmu

Dramatický vodopád Háifoss

Cesta zpátky jde překvapivě rychleji. Jednak je to z kopce a druhak už jsem se na rozbité cestě asi dost otrkal. S nájezdem na silnici nás lapí tma a my už z kochaček máme prd. Po cca 35 kilometrech se napojujeme na ring road a míříme dál na jih do našeho dalšího ubytka, které máme zamluvené na 2 dny. Je kousek od vodopádu Seljalandsfoss, takže hned druhý den ráno máme o zábavu postaráno. Zde by za normálních okolností mohla končit tato část Islandu, jelikož už jsme na jihu, ale abychom obsáhli celou oblast, přesuneme se v čase do 9. a 10. dne našeho cestování.

Naše slavné „budlinky“

Po procestování polostrova Snæfellsnes (8. den) jsme přenocovali v úplně kouzelných „budlinkách“ (tak tyto parádní dřevěné chatičky nazvala Romi) v Fossatun camping pods. Stylové chatky pro 2 lidi krásně voněly dřevem a spaní v nich bylo fakt parádní. Určitě byste tohle ubytko neměli minout. Hned ráno se jedeme podívat na horké prameny Deildartunguhver. Jedná se o nejmocnější termální prameny v Evropě, které vyvěrají přímo z hrozivě působící skály. Vše tu bublá, vře a kouří. Je to sice zastávka na pár minut, ale člověk si tady uvědomí, aktivitu celého ostrova. Otáčíme se zpět a míříme k druhému nejvyššímu vodopádu celé země – 198 metrů vysokému Glymur. Hned na parkovišti nás informuje jakási cedule, že k těm nejlepším vyhlídkám na vodopád vede cesta po druhé straně řeky, kam se člověk normálně nedostane. V létě tu je ale kláda, přes kterou se divoký vodní tok překoná. V zimě tu kláda není a návštěvníci mají smůlu. Nic moc si z toho nedělám, jelikož trošku rozskotačenou řeku by neměl být problém někde přebrodit. Po pár minutách přicházíme k inkriminovanému místu a kláda tu vskutku není. Se svým nápadem konfrontuji i Romču a přichází očekávaná reakce, jestli jsem se neposral. Stolici jsem sice zanechal již ráno v budlince, ale tato moje reakce by nastalou situaci ještě více eskalovala, a tak si ji nechávám pouze pro sebe. Zkouším ještě přidat do brodící diskuze pár tvrdých dat, ale je to jako kdybych lil benzín do ohně. Zde mám pro vás moji milí čtenáři literární skvost i se zápletkou, jelikož o pár řádků níže si můžete přečíst i myšlenkové pochody mé drahé polovičky.

Hloubka, do které Glymur padá je úctyhodná

Ukládám si myšlenku na zdolání řeky na později a pokračujeme po její levé straně dále nahoru. Z této strany je kaňon i většina vodopádu opravdu schovaná a já doufám, že buď Romi ukecám nebo bude nahoře nad Glymurem nějaká společensky přijatelnější možnost překonání řeky. Optimismus do žil mi vlije pár, který vidím na druhé straně na vyhlídce. Dostat se tam jde! Úplně nahoře je pár pěkných výhledů, ale není to pořád ono. Naštěstí hned nad vodopádem se z divoké řeky stane rozlehlý a vcelku mělký široký potok, který je broditelný. Romanka sice stále odmítá namočit svoje sličné nožky do ledovcové řeky, ale alespoň já pod tíhou dalších brodivších dostávám kýžený permit. Romi se jde projít dál po toku řeky, já zouvám boty, vyhrnuju kalhoty a dostávám se na druhou stranu. Studí to jak kráva, ale cesta je volná. Sbíhám na tři po sobě jdoucí vyhlídky na druhé straně a konečně se mi naskýtá pohled na celou výšku Glymuru včetně působivého kaňonu, kterým se řeka prodírá. Je to opravdu spektakulární podívaná. Stojím na hraně a prohlížím si díru nad sebou i pod sebou, z celé té scenérie mě až lehce mrazí. Tohle za to rozhodně stálo. Glymur je prostě pán. Zanedlouho pa další mrazivé zkušenosti s ledovcovou vodou se setkávám opět s Romčou. Oba jsme spokojeni, já že jsem viděl nejvyšší vodopád Islandu v celé své kráse, Romi že nemusela do ledové vody. Win-win přátelé. 

Druhý nejvyšší vodopád na Islandu – Glymur

SÓLO PRO ROMANKU: Aby bylo jasno: nebavíme se tu o horském potůčku. Řeka je zde široká dobrých 10 metrů a kamenité podloží a velký proud budí respekt. Hloubku odhaduju tak na 0,5 – 0,8m. Teploměr ukazuje 0 stupňů, voda nebude mít o moc víc. No co už, tak to půjdem zleva. Jenže Jirka si to nemyslí. Přebrodit? To si děláš prdel, viď? Jdeme. On to ale myslí vážně a pustíme se do (pro nás poměrně tradiční) argumentační bitvy. Těch vodopádů jsme už tady viděli stopadesátosm. Ale tenhle je nejvyšší. Jo, a ten předtím byl největší, další nejvodnatější, nejkrásnější, nejfotogeničtější, nejislandovatější nebo nejkulaťoulinkatější. [Fun fact: Ze 4 slov, které jsme se naučili v islandštině, je jedno foss, tedy vodopád. Pak umíme říct ještě vatn – jezero, jokull – ledovec, a Jirkův oblíbený út – výjezd, který velmi rád nadále používá i v Praze.] Ale já to chci vidět! Panebože, uvidíš to shora. Tak já to přebrodim a ty běž zleva. To ses asi posral. Já tě nebudu z tý ledový řeky lovit! Ježišmarjá, já nic nemůžu! Ježišmarjá, nemůžeme JEDNOU jít cestou, jakou choděj NORMÁLNÍ lidi? Vidíš snad, že by někdo šel vpravo?! Já nejsem žádná ovce, abych chodil, kam jdou všichni! Ne, ty seš totiž úplný hovado! Jdeme vlevo, nemluvíme, protože jsem právě řekla svýmu klukovi, že je hovado. Po cestě ještě zuřivě googlim informace a oznamuju Jirkovi fakta, která potvrzují, že mám pravdu. Vloni tady v zimě umřela nějaká holka, uklouzlo jí to na namrzlým povrchu a spadla do kaňonu. Ha! Proto se místní snaží zabránit přístupu lidem v zimním období. To mejkuje sens přece. Hm. Dneska je ale vedro a námraza tu není. Najednou na pravým břehu v dálce spatřuju siluety dvou lidí. Sakra. Nechápu, jak se tam dostali, ale nesmí si toho všimnout Jirka. Všimnul. Nahoře nad vodopádem je říčka podstatně klidnější a mělčí a potkáváme tu dvě další dvojice, který tu cvakaj zubama a broděj na druhej břeh. Za normálních okolností bych si asi taky zula boty, zatla zuby a šla. Ale po předchozím výstupu prostě nemůžu ustoupit. Brodit = zlo. Nezbývá než poslat toho mýho magora na druhou stranu samotnýho a počkat na něj, než se „aspoň kousek projde po pravým břehu“ a vyfotí stopadesátýdevátý islandský vodopád. Ten nejvyšší.

Stejně tak celé údolí

Z parkoviště pokračujeme do národního parku Þingvellir, který leží uprostřed velkého riftového údolí, kde se střetávají Severoamerická a Eurasijská tektonická deska. My se zde ale spíše střetli s obrovskými davy turistů, jelikož celá oblast je dobře dostupná z hlavního města, chráněná UNESCO a patří navíc k geologicky nejvýznamějším světovým lokalitám. Je to také místo nejstaršího parlamentu na světě. My na tu historii moc nejsme, takže jestli si tu dal Thór páku s Odinem nám je vcelku jedno. Po 8 dnech na Islandu nás moc nezaujme ani místní příroda ani vodopád Öxarafoss, takže to po asi hodině balíme a frčíme do Reykjavík. V hlavním městě žije 37,5% obyvatel celého Islandu, mají tady párky v rohlíku ze ovcí, krásnej netradiční kostel, kterej v noci nasvítí na růžovo a aurora point, ze kterýho jde parádně sledovat polární záře, pokud nějaká je.

Tyhle barvičky provokují nejčastěji u nějaké církevní památky

Kostel Hallgrímskirkja je pozoruhodný ve dne, ale i v noci

Aurora point nezklamal 

Poslední den máme volné jen dopoledne, pak musíme na letiště. Profláknutou předraženou Blue lagoon si necháváme na jindy a parkujeme pár kilometrů za ní na místě poslední erupce na Islandu. Sopka Langihryggur zde vychrlila magma letos, v roce 2022 i v roce 2021. Celá oblast je tak rozdělená na plochy všech 3 výbuchů. Ta nejnovější je paradoxně nejdál, takže jsem stihnuli mrknout jen na tu z roku 2021. A bylo to hrozně zajímavý. Vše vypadá jak nějaký obří černý ledovec, který teče z hřebenů kopců. Láva vytvořila neuvěřitelné tvary a skulptury. Na některých místech se z lávoviště dokonce stále kouří. Měli jsme zde hrozně málo času, ale i po 10 dnech na Islandu nám tohle místo učarovalo a trošku nás mrzelo, že ho nemůžeme více prozkoumat. Nicméně jakmile tady nebo na jinde na Islandu zase něco bouchne, tak jsme obratem zpět!

Lávoviště sopky Langihryggur z roku 2021

Člověk zde pocítí tu sílu živlů, které tvořily naši planetu

„Černý ledovec“ z lávy

Příští u příspěvku

Předešlý u příspěvku

Přidejte odpověď

© 2024 KRALUPÁK

Šablona od Anders Norén