S jídlem roste chuť a my s Jirkou Vacíkem býváme hodně hladoví. Po úspěšném rozhýbání na Stüdlgratu jsem nahodil na udičku lákavé, avšak dost nebezpečné sousto – výstup hřebenem Mittellegi na zrádný skoro čtyřtisícový vrchol Eiger (3967 m.n.m.). Sumeček zabral hned na první dobrou a spolknul celou návnadu bez dalších zbytečných otázek. Ty přišly až těsně před odjezdem a to už bylo pozdě. Že opět nebude o divné situace nouze předznamenala událost, která předcházela mojí nakládce na Zličíně. Jiřina rozbil automyčku, bohužel opakovaně…
Za mě rozhodně top vývozní artikl Švajcu
Cesta byla dlouhá a unavující a naše duo posléze otrávené a chybující. Chybou byl kemping v autě na neutrálním švýcarském parkovišti v Grindelwaldu, kde nás ráno napráskali pravděpodobně popeláři. Otrava pak zaplacení 200 švýcarských šušňů místní městské neutrální domobraně za neoprávněný nocleh v autě. Dalších cca 200 krásně barevných papírků skoro nevyčíslitelné hodnoty spolknul zpáteční lístek na zubačku, která nás vyvezla do stanice Eismeer, kde celá expedice začínala. Takže za hodinu cca 8000 Kč v prdeli a jde se.
Zubačka doslova „k nezaplacení“, nejdražší vlak v Evropě 😀
Nástup na neuvěřitelně krásně rozpraskaný ledovec Ischmeergletser byl epický už sám o sobě. Stanice Eismeer je totiž kompletně ve skále, jelikož zubačka musí na konečnou Jungfraujoch jet tunelem skrz masiv alá metro. Zde mají všichni ti indové, arabáši a další národnosti přicházející sem v žabkách, konverskách a hábitech, cca 5 minut na to, aby se skrz velká prosklená okna podívali, vyfotili a vyselfíčkovali a vizuálně uspokojili nad ledovcem pod nimi. Když jsem se pana průvodčího zeptal, které okno mám rozbít, abychom mohli na ledovec slanit, urychleně nás přes několik odboček dovedl k tomu poslednímu. Vedle něho byly ve skále velké kovové dveře před nimiž byla mříž, na které byly nápisy jako Achtung, Warning, Danger, Glacier kill you, Vacík kill you, Everything here wants to kill you a podobně. Prostě spousta zbytečných bílých písmenek na červeném a žlutém pozadí v různých jazycích. Mám rád barevný věci, takže tahle pozvánka mě vysloveně uchvátila. Po otevření této brány nás olízl studený průvan a mě jakoby tiše zašeptal do ouška – pojď si pro mě kamaráde, čekám tu na tebe, ale nechybuj! Po betonové podlaze klesáme dolů a občasné výklenky na skalní římsy nám umožní sledovat tento ledový amfiteátr z výšky bez skelné bariéry či bezpečnostního zábradlí. Prostě jen sráz, ledovec a my. Poslední dřevěná vrátka a my stojíme na úzké skalní plošině s patrnou sestupovou římsou na ledovec, sem tam jištěnou nějakým starým lehce roztřepeným konopným lanem, které vypadá spíš jak archeologická vykopávka z filmu Tomb Rider. Ale my nejsme ani Lara Croft a ani nemáme její úchvatnou postavu, oči, rty a ….sakra, to sem nepatří. Prostě lana bereme s rezervou a sestupujeme do jámy lvové.
Sestup k ledovci ze stanice zubačky, která je komplet ve skále
Cesta ze skály na ledovec
Ledovec nás uvítal úvodní menší trhlinou, kterou jsme překonali ladným krokem. Další díry už byly o dost výraznější. Přes tu největší vedla dokonce dřevěná lávka a celková hloubka i masa odtrhu byla skoro dechberoucí. Během prvních kroků jsme několikrát zaslechli zlý, ošklivý zvuk praskání ledu a následné padání jeho částí včetně kamenů. Práskalo to pak docela pravidelně. Letmý pohled nad nás a naši budou cestu naznačoval, že nějaký ten ledík s šutříkem může v poměrně blízké budoucnosti polaskat i naše řepičky. Ale my si sem nepřišli hrát s kamením, nýbrž vylézt jeden z nejvíc epic kopců v Evropě.
Nástup na ledovec u stanice Eismeer
Ledovcový paradise
Spadnout tam nechceš, ale čumět na to celej den jo!
Padlo tedy možná trošku kontroverzní rozhodnutí jít nenavázaní, aby v případe zavalení jedné poloviny našeho úžasného Jirkovského dua, mohla ta druhá zavolat vrtuli, záchranáře, TV Nova nebo koronera, prostě aby nás to nestrhlo oba. Situace měla prostě samý špatný řešení a tohle bylo podle nás to nejmíň špatný. Po cca půlhodině poutě po vodě v pevném skupenství jsme se dostali k nástupu na skálu, která vedla k chatě. Celý nástup lemovalo opět několik trhlin, které se moje zkušené oko jalo prozkoumat. Zoomovaní struktury jsem provedl tělocvičným prvkem zvaným předklon. Moje sluneční brýle se touto sportovní aktivitou inspirovaly a provedly naopak kotoul letmo do neznáma. Prostě mi spadly do trhliny a byly v piči. Super, takže už víme, že budoucí Jirka C. bude možná bojovat se sněžnou slepotou a budoucí Jirka V. ho potáhne jako krávu na porážku za špagát.
Jdeme na suť
První lezení a nástup na plotnu k chatě
Nástup na skálu byla lezecká třídélka o celkové obtížnosti cca IV, kde nohy byly spíš jen do počtu a člověk to musel posichrovat spoďáky v horizontální spáře. Obecně je toto místo takové pěkné síto. Kdo se podělá tady a otočí to, stejně by ve zbytku trasy neměl nárok. Pak následovala hodně klopená plotna plná kamení. Celá tato skalní rampa je bez zajištění a člověk prostě musí věřit botám a hlavně jejich podrážce. Pod vámi je sice ledovec, ale je o několik desítek metrů níže a tenhle tobogán si nechceš sjet. Chatu Mittellegi (3355 m.n.m.) je vidět už od nástupu na ledovec a je to pohled opravdu parádní. Na úzkém skalním hřebenu si na několika pilónech trůní chata v pěkné expozici a vše vypadá tak nějak dobrodružně. Poslední metry k ní jsou trochu bloudění, ale náš styl – lezeme prostě tudy nahoru – se ukázal jako nejefektivnější. Nahoře se už začínají zakusovat do severní stěny mraky a my poprvé vidíme celý hřeben Mittellegi ve své kráse. No bude to pěkná prasárna.
Stoupáme k chatě
Epická chata Mittellegi zakouslá do stejnojmeného hřebínku
Po večeři se nás paňmáma domácí (ta, co spravuje chatu) zeptala, v kolik chceme snídat a tedy posléze vyrážet. Toto rozdělení na několik družstev je vcelku zásadní, jelikož se pak na hřebeni netvoří fronty a předchází se dalším komplikacím. My si vybrali druhé družstvo, jelikož zas tak úplně horny na to, abychom hledali trasu jsme nebyli.
Ráno tudy nahoru
Kontrola matroše
Dát dobrou Mönchu v dáli a jdeme spát
Budíček před pátou a hurá do cviček a na snídani. Včerejší volba druhého výstupového družstva se ukázala jako úplně k ničemu, jelikož jsme kombem snídání+kakání strávili víc času než jsme si mysleli. Takže reálně jsme vycházeli v předposledním týmu. Tma začala slábnout a my mohli po několika desítkách minut odložit čelovky a začít se kochat dalším neuvěřitelným východem slunce. To fakt neomrzí.
Na tyhle epický kopce se prostě vyráží brzy
Už to začíná
Chatu necháváme daleko pod sebou
První metry skalnatého hřebene přinesly dost hezkých expozic, které nám připomněli, že je to tu všude sice děsně nádherný, ale taky děsně nebezpečný. Čumět pořád na to, jakej odstín dostane červánek od sluníčka je teda fajn, ale moc to nekorespondovalo s místy fakt úzkým prostorem na nohy mezi dvěma srázy. Navíc v této úvodní pasáži se není kde zajistit, takže mezi tebou a parťákem je jen šnurbar, který ti čumí ze sedáku, a ty doufáš, že když spadneš, tak kámoš hodí šipku na opačnou stranu do propasti. Díky tomu asi neumřeš, ale budeš pobouchanej, jak kdyby Hitlera vydali na pokec do Izraele. A v hlavě máš otázku, když spadne kámoš, budeš ty mít koule a pud sebezáchovy skočit bungee do tý hloubky pod tebou? No nic, kde jsou sakra ty červánky.
Ale ty výhledy při východu slunce jsou pak za odměnu
Doplnit energii…
…pozdrav slunci a lezeme dál
Když jsme došli k prvním lezeckým úsekům, kde bylo nutné začít používat pressky a friendy, začala naše ekvilibristika s lanem. Ze začátku jsme byli spíš jak křovák Xi Xao, když našel prázdnou láhev od Coca-coly (toto není product placement), ale v průběhu výstupu se náš skill začal efektizovat a hlavně zrychlovat. První metry byly ale fakt bída a my se propadli v pořadí lezců skoro až na chvost. Tam, kde se šlo bez jištění, jsme byli hvězdy hřebene, Mercedes mezi Daciemi, ale při první uzlovačce si museli místní guidi myslet, zda nekoukají na slow motion tutoriálu, kolik uzlů znáš, tolikrát si člověkem. Ale jak jsem říkal, nakonec jsme ten půlloďák začali sypat skoro i poslepu. Bohužel tyto úvodní hrátky s provázky nás stály čas. Ty vůdce, které jsme „prosrali“ při snídani, už jsme ani neviděli a zbytek byl zakouslý do skály dost před námi. Nějaký plžoslavové byli i za námi, ale na ty jsme čekat nechtěli. Hledání cesty tedy bylo jen a jen na nás….
Tak kudy?!
Nahoru!
Výstupová cesta hřebenem Mittellegi má naštěstí tu výhodu, že zde není moc prostor pro bloudění. Prostě ostrej hřebíbek a díra jak debil na každou stranu. Část úseků byla zajištěna již dříve zmíněnými konopnými lany pochybného původu i kvality. Zde jsme radši občas cvaknuli taky nějakou pressku, jelikož historek, kde se utrhl fix nebo žebřík už jsem pár slyšel. Lehčí lezecké úseky se střídaly s těžšími, zajištěné s nezajištěnými. Kdo by se sem chtěl vydat, určitě doporučuju vzít si několikero friendů různých velikostí (vklíněnce, ne kámoše Dlouhýho, Širokýho a Bystrozrakýho), nebudete litovat. Občas to ve skále drželo, občas to snad drželo a občas jsme nad tím radši nepřemýšleli a při jištění toho druhého si na štandu ani do materiálu nesedali. Hláška „jištěnej…nějak“ se stala pravidlem a my si užívali každý kousek skály, který nám dával pocit nesmrtelnosti a zároveň obrovského rizika. Kdo neleze, nepochopí. Člověk v takových chvílích prostě cítí, že žije. To u Ordinace prostě nezažiješ.
Na výstupu bylo i jedno slanění
Tahle běž se prostě oblízt nedala, takže hezky přes
Cestou na vrchol přišlo i jedno slanění ze skalní věže, která prostě oblézt nejde. Těsně před vrcholem nás čekal ještě přechod sněhového pole s profilem připomínající číro ortodoxního punkáče. Nahoře tak místo na dvě nohy a na obě strany downhill, kterej by si nelajznula asi Ester Ledecká. Parádní místo na focení a videa. Jirka ale neměl pro mého uměleckého ducha pochopení a začal brblat něco o tom, že chce jít z téhle bílé hrany okamžitě doprdele. Když i tohle nukleární hovado začne mít bezpečnostní průpovídky, tak to už má svoji váhu. Hodil jsem tam tedy pár diapozitivů od boku a ťapali jsme už na mačkách dál. Po políčku přišel zase šutr, ale už jen pár desítek výškových metrů. Za pár minut už jsme hlavu ze záklonu měli opět v přirozené poloze a naše nohy marně pátraly po dalším skalnatém nástupu do stěny. Jsme nahoře, nefouká a je tu sakra fajn.
Kousek pod vrcholem bylo nutné i nasadit mačky
Jsme nahoře a je tu krásně
Kocháme se parádními 360tkovými výhledy, teda 1/2 polovina naší dvojice, ta druhá (Jiřina) vyndává telefon a poslušně podává hlášení o své aktuální poloze a zdravotním stavu přítelkyni z berounské Kobry 11. Je to kolem fakt nádhera, ale stejně mě víc bavila ta cesta než ten cíl. Naštěstí nás čeká ještě dost velkej sestupovej entertaiment, takže nemusím ronit slzy. Kupodivu mi ve „skoro“ čtyřech tisících nic není. Je vcelku teplo, nebolí mě hlava (na rozdíl od Jiřiny, kterej zase simuluje nějakou bolest, i když večerní romantika už proběhla) a dobře se dýchá. Takový nezvyklý pocit na vrcholku, ale o to víc si to užívám. Konec hlášení do ČR a můžeme začít dlouhý sestup.
Dolů jedeme převážně slaňovačky
Je to díky našemu 60tkovému lanu docela rychlý
Alespoň se to tahání s ním vyplatilo
Většinu cesty se pokoušíme slaňovat. Konečně využijeme to neskutečně dlouhý 60tkový lano a jeho tíha do kopce je vykoupena benefitem jeho dosahu. Je to super a jde nám to fakt od ruky/ od kýble. Hoblujeme délku za délkou a v pozadí máme úplně neskutečně krásný výhledy na Mönch (čti Mnicha), jehož bílá čapka s výraznými ledovými séraky budí údiv, ale i respekt. Až se tohle urve, tak to bude velkej průser. Dostáváme se až do sedla Nördliches Eigerjoch, kde sranda nekončí, naopak ta nejhorší část začíná. Od fajnového ledovce pod Mnichem, kde už se půjde jak v bavlnce nás dělí ještě náročný a velmi exponovaný mixový hřeben, kde začínáme docela bloudit. Najednou mizí nýty, mizí oškrábané kameny od maček a celkově je cesta nečitelná. Tam, kde by to podle nás mělo logicky vést, je sráz jak hovado a tam, kam se ani jednomu z nás nechce, bohužel musíme jít. Až zpětně doma jsme zjistili, že se zde kus hřebene zhruba před týdnem zřítil a původní cesta byla zničená. No ale současný Jirka a Jirka to nevědí a jen komentují, jakej blbec psal ten popis na webu. Rázem se tedy z některých pasáží stává docela pikantní lezení, kde se člověk musí jistit opět vlastním matrošem a ještě k tomu hledat tu nejmíň nebezpečnou cestu.
Tenhle „bonusovej“ hřeben byla fakt prasárna
Lezení nás fakt baví, ale už to začíná bejt dost dlouhý a některý pasáže jsou docela, jak by řekl Honza Koller, vyšperkovaný. Namátkou úzká spára ve skále, kde na zemi je led se sněhem a po krajích skalnatý stěny, kterÝ utváří skoro tunel. S batohem impossible (leda bychom byli Paklíč nebo Pačes z Boyardu), bez něj tak na odření „hrázičky“. Lezeme tedy bez báglů, který poté vytahujeme extra na laně za sebou. O chvíli později nás čeká takzvaný krok důvěry, kde ve velmi úzkém skalním sedýlku tak na jeden a půl člověka, je krásná smyce na vytvoření rádoby štandu a dál nic. Po bedlivém prozkoumání jsme zjistili, že musíme nejdřív horizontálně oblézt hranu skály, kde je vidět pouze jeden menší stup na nohu a na ruce na první pohled nic. Tento skalní výčnělek se vyznačoval vzdušností level nekonečno, jelikož byl do pravého úhlu, pod ním byla díra až někam do nevidím a další nýt na jištění byl v nedohlednu. Jištění našel Jiřina až o nějaké 2 délky šikmo po skále dál a navíc za rohem. Takže jistitel na štandu neviděl jištěnce na laně a posléze jistitel na skále neviděl jištěnce, který zrušil štand. No prostě na plnou hubu, kdyby spadnul Jiřina, tak se proletí o celou jištěnou délku lana někam do propasti a kdybych spadnul posléze já, tak mám asi 20 metrovou houpačku držkou někam za roh do skály. Celkovou kvalitu dopadu/nárazu radši nedomýšlet. Celý tento mixový hřeben se navíc ještě vyznačoval další parádou. Každej druhej šutr ti zůstal v ruce, takže místo chytu měl človek spíš v ruce materiál k babičce na skalku.
Lez a nemel
Někdy bylo potřeba i speciálních technik 😀
Tato pasáž mi prostě utkvěla v hlavě, jelikož jeden špatnej krok nebo chyt a byl to průser jako hovado a taxík pro jednoho z nás Medicopter 117. Jestli do špitálu nebo na krchov…no radši nic, jedeme dál. Jiřka to zvládl parádně a kdesi z dálky za rohem skály jen zařval naše klasické – jištěnej…nějak. Zrušil jsem štand, nalezl na hranu na stupínek a z problému budoucího Jirky co bude dál, se stalo aktuální hledání chytu na ruce nad prospastí. S vědomím výše napsaného, s batohem na zádech a s tím, že ani za rohem jsem pořádně Jiřinu neviděl, jsem začal urychleně sondovat skálu. Toto byl asi jeden ze tří momentů, kdy mě to na Eigeru šimralo dole v podbřišku až moc. Nakonec jsem uviděl parádní chyt pochybné kvality v úplně debilní výšce – cca 15 čísel nad úrovní kolen. Takže v dřepu, v záklonu a s báglem visícím kamsi do nekonečna jsem se pomocí chytu zhoupnul a překonal nejhorší místo tohoto úseku. Zbytek už šel dolézt poměrně v pohodě bez rizika sebevražedné houpačky.
Konečně ledovec
A zase samá díra
Magistrála k zubačce na Jungfraujoch
Ale výhledy pořád v topu
Poté nás čekala ještě jedna skalní věž, která po předchozích zkušenostech už byla spíš jen zdlouhavá a otravná. Na začátku by nám připadala asi těžší, teď už jsme ale lezli asi na autopilota a bylo nám to jedno. Špatnej mindset, ale prostě ta cesta byla už docela dlouhá. Finální sněhový hřebínek a stojíme na ledovci pod Mnichem. Nad námi seraky a hrozící odtrh, kolem nás bílo a trhliny. Začínám fotit a natáčet, Jiřka začíná zas říkat cosi o tom, že blbější místo jsem si na vytváření obrázků pro budoucí generace nemohl najít. Takže zase rychlovka a jdeme pryč. Po půl hodině se dostáváme na bezpečnější část ledovce a k chatě Mönchsjochhütte. Odtud už vede vyrolbovaná cesta až k zastávce zubačky Jungfraujoch. Přežili jsme, jsme unavený, moc toho neříkáme, ale každý z nás to ví…je uvnitř pyšnej, že se nám tenhle výstup povedl. Generálka na Matterhorn se vším všudy, co nás tam v září bude čekat.
DÍKY JIŘINO, BYLS ZAS SKVĚLEJ A TEN MAŤÁK DÁME!
Jiřina je PÁN!