Den 7. – Shrí Kharka (4045 m.n.m) – Ledar (4230 m.n.m.)
(12,5 km, čas 4 hodiny 30 minut, stoupání 670 m, klesání 505 m, cena vody 50-150 NPR/litr)
Po spektakulárním aklimatizačním treku k nejvýše položenému jezera světa dnes následoval krátký přesun zase o kus blíže sedlu Thorong La. V těchto výškách je již nezbytné stoupat opravdu pomalu, jelikož nad 4000 m.n.m. už končí veškerá prdel a při unáhleném postupu může jít i o život. Z ubytka jsme vystoupali na krásný view point, kde se nám naskytl nejenom výhled na Manang a celé jeho údolí, ale začal kolem nás kroužit i nádherný orel. V pozadí horských štítů to bylo jak z nějakého fantasy filmu. Opětovný sestup mi úplně nesedl a začalo se mi dělat solidně blbě. Po sestupu přišel opět kopec a finální výstup k Ledaru, kdy se stav solidně blbě metamorfoval na megablbě a vypadal jsem spíš jak zombík ze série Walking Dead než fešný hbitý turista severského původu. Asi mě dohnali lehké příznaky výškové nemoci, nicméně dojít jsem musel. Když jsme konečně (pro mě zbytek cesty skoro nekonečný) dorazili do jedné ze dvou možných ubytovacích kapacit, šel jsem si okamžitě lehnout. Zhruba hodinka spánku v následné kombinaci s místní speciální polévkou s nudlemi (Egg Thukpa) mi udělali dobře. V příjemně prosluněné jídelně takových zoufalců jako já bylo více, nicméně evidentně si dali jiný pokrm, jelikož jejich stav se bohužel nelepšil.
Parádní orel na vyhlídkovém místě
Bydleníčko v Ledaru
Den 8. – Ledar (4230 m.n.m.) – Thorüng High Camp (4850 m.n.m.)
(7 km, čas 4 hodiny 2 minuty, stoupání 710 m, klesání 125 m, cena vody 50 -250 NPR/litr)
Ráno nás asi snad poprvé přivítala hustá mlha, která nám skryla panoramata zasněžených himalájských dominant. Dnes nás čekal opět kratší trek, nicméně díky nadmořské výšce a velikosti našich krosen opravdu náročný. První zastávkou na trase byla vesnička Thorong Phedi, která je většinou výchozím bodem pro přechod horského průsmyku Thorong La, který sice na první pohled působí mírumilovně, ale má na svém účtě již stovky obětí. Poslední velká katastrofa se zde stala v roce 2014, kdy za 12 hodin napadlo téměř 2 metry sněhu. Celé okolí bylo paralizováno. Podařilo se zachránit přes 500 lidí, ale i tak jich 43 vinou lavin, bílé tmy či extrémního chladu zemřelo.
Jaci tu jsou všude
Stoupání z Thorong Phedi bylo plné panoramat
Jelikož se nám do Thorong Phedi podařilo dojít docela brzy a v dobré kondici, po krátkém občerstvení jsme začali stoupat do o 300 metrů výše položeného High Campu. Svah byl poměrně strmý a vysoká nadmořská výška s námi solidně mávala, tudíž bylo na čase opět přejít na osvědčený systém z výstupu k Tilichu – 100 kroků, pauzička, fotečka 🙂 Nakonec to šlo až nad očekávání hladce a my se dostali do útulného hliněného domečku vcelku brzy. Díky tomu mohl nastat parádní zevling a opalovačka přímo na zápraží, kdy jsme pozorovali utrápené výrazy ostatních poutníků, kteří do High Campu postupně přicházeli. Jelikož jsme dodrželi všechny zásady stoupání v těchto nadmořských výškách (postupné nabírání výšky, hodně pití, sluneční brýle), bylo nám zde skvěle. Nikoho nebolela hlava ani nic jiného, a tak nám zbylo dost sil na průzkum okolí. Fotečky, selfíčka, streamy apod. 🙂
Po výstupu legrace a focení
Veget v High Campu
Takhle vypadá ubytko v 4850 metrů nad mořem
Výhled z ubytka
A takhle se stylově odpočívá
Den 9. Thorüng High Camp (4850 m.n.m.) – Thorong La (5416 m..n.m.) – Ranipauwa (3720 m.n.m.)(15,9 km, čas 8 hodin 10 minut, stoupání 570 m, klesání 1885 m, cena vody 40 – 140 NPR/litr)
Přes noc jsem se již po několikáté potkal s nepříjemným jevem, který provází spaní ve vysokých nadmořských výškách. Člověk se znenadání probudí a začne lapat po dechu. Nic příjemného :-/ Bohužel řídký vzduch v kombinaci s únavou a velkou potřebou kyslíku si takto bere svou daň. Tento den nás čekalo překonání nejvyššího bodu našeho celého dobrodružství, a to 5416 metrů vysokého horského průsmyku Thorong La. Finální výstup z High Campu měl několik nepříjemných „benefitů.“ Shrnu je v pár bodech, co se mi honily hlavou – „Tady je snad celej Nepál, procesí jak na Sněžku; Ten třetí falešnej vrchol mi už nepřijde moc vtipnej ; 1.2.3.5…100.nádech,výdech,nádech,výdech…1.2.3.“ Prostě milión lidí, spousta fejkových vrcholů a plíce moc nestíhaly. Po 2,5 hodinovém trápení jsme konečně spočinuli na vrcholu sedla. Bohužel přišlo opět několik zklamání. Jednak zde nebyl vůbec sníh, jet suť – nuda – u cedule s nápisem místa a výškovým záznamem se normálně stály fronty na focení a polovina lidí se tu chovala jak dementi. Musel jsem se jít zchladit a universum mi přichystalo nečekaný dárek v podobě malého jezírka, kde mi moje milované garminy naměřili výšku 5387 m.n.m. YES ! Bude nový otužovací rekord 🙂 Navíc jsem se díky tomu dostal o všech lidí a stanul na tomto magickém místě úplně sám. Holt tyhle debilní nápady nemá moc lidí ! Otužovačka byla parádní, nic pro kardiaky, nicméně refresh k nezaplacení. Po tomto osvěžení těla i duše jsem byl smířený se světem a s celým okolím a šel jsem si i já vystát frontu na památnou fotku z mého zatím nejvyššího dobytého bodu v životě. Již dříve avizovanou demenci lidí podtrhl jeden turista, který nám prostě do té fotky vlézt musel a díky velkému tlaku okolí a lidí ve frontě už nebyl čas na reparát. Alespoň to „dokreslí“ krásu místa, které až na koupačku bylo pro mě velkým zklamáním. Navíc kde na vrcholu hory nebo sedla není sníh, tam je nuda 😀 Příštím generacím tedy určitě doporučuji nevynechat aklimatizační trek na Tilicho Lake, jelikož v porovnání s tímto je k nezaplacení a opravdu si na něm užijete pocit z překonání magické hranice 5000 metrů hezky v klidu a téměř osamoceni.
Sice nedejcháme, ale na focení je energie vždycky
Dobyvatelská fotka i s netrpělivým čekatelem na fotku
Nový výškový rekord v otužování
Nejvyšší bod treku
Jak už to tak v přírodě bývá, když vystoupáte na nejvyšší místo, tak z něj také musíte sestoupat. Klesání do 3720 metrů byl pro moje koleno s artrózou nádherný zážitek, který jsem si užil plnými doušky. Naštěstí údolí Mustangu je zejména v nižších pasážích tak nádherné, že jeho pozorování odvede pozornost od leckteré bolístky. Úplně na samotném dně na nás v městě Muktinath čekaly zajímavé buddhistické a hinduistické chrámy. Ubytování jsme zde tedy pojali stylově – hotel Four Seasons. Název světový, ubytování však nijak extrémně nevybočilo z nepálských poměrů – prostě další fajn obyčejná prostá čajovna.
Nádherné sestup do údolí Mustang
Budha to čekuje, nalevo první pohled na Dhaulágirí (8167 m.n.m.)
I Hindi to mají na háku
Sluníčko ale nejvíc
CO JSEM SE DNES NAUČIL (DEN SEDMÝ, OSMÝ A DEVÁTÝ)
- Asi jsem už zkušený a všeznalý horal, jelikož tato rubrika začíná ztrácet svoje kouzlo.
- Nicméně doporučuji všem horalům ochutnat místní tibetský chléb, který je vítaným zpestřením mezi těmi všemi kašemi k snídani.
- Když je něco populární v průvodci Lonely Planet, tak tam bude fakt hodně lidí.
Tak zase zdar příště