Den 14. – Policejní brutalita
(SPOILER – „Problém se zákazem spaní na parkovištích v národních parcích jsem vyřešil vcelku chytře, přespal jsem v autě na parkovišti v národním parku.“)
Ráno mě probudil spací diskomfort, jelikož můj upgrade – nafukovací matračka na položených sedačkách naštorc autem -nebylo úplně pětihvězdičkové spaní, ale i tak mi vydrželo až do mého odletu ze států. Čekalo mě ještě spousta kilometrů, takže nebyl čas otálet. Asi po 3 hodinách jsem si všiml na cedule odkazující na legendární historickou Route 66, takže plán na další hodinu byl jasný ! Deset minut jízdy po Route 66 a 50 minut štelování gopro na parádní fotky 😀
Moje improvizované spaní v kufru auta
Legendární Route 66
Legenda na legendární silnici 😀
I jízda musela být zdokumentovaná
Jízda vnitrozemím Kalifornie je docela velký núďo. Obrovská vyprahlá země, minimum civilizace, kopce i nížiny skoro pořád stejné. Zkrátka nic, co by člověku trošku pomohlo odreagovat, aby cesta lépe ubíhala. Z letargie mě dostal až přejezd hranice mezi Kalifornií a Arizonou, kde v prostoru mezi pruhy místní Highway čekalo policejní auto. Projel jsem kolem něj ukázkovou povolenou rychlostí, ale i tak za mnou nečekaně vyjelo. Bez majáků pouze v levém pruhu kopírovalo moji rychlost, ale nic jiného se nedělo. Říkám si, sakra, ten čeká až udělám chybu, a pak mě zastaví a bude jako správný polda šikanovat. No nic, šinu si to spořádaně dle předpisů, bengoš o 200 metrů za mnou. Souboj nervů je vyrovnaný, nic se neděje. A najednou kde se vzal, tu se vzal, kamion. Jede pomalu a mě už začíná v pravém pruhu docházet trpělivost, ale zase v levém je ten bengoš že jo. Naštěstí moje V1 (rychlost rozuměj) je větší než V0 kamionu, a tak samozřejmě s použitím blinkru kamion předpisově předjíždím. No ale Highway patrol byla asi jiného názoru a hned jak jsem se zařadil do levého pruhu, začala houkat. Zastavuji a čekám co se bude dít. No ve zkratce jsem prý porušil minimální vzdálenost mezi kamionem a mým autem při předjíždění a odvážný soudruh strážník mi to hrozně moc potřeboval říct a vystavit mi jakési jejich papírové varovaní. Několik minut se mě ještě vyptával na moje nacionále, odkud jsem, co tu dělám atd., a když došla slova na můj závod, zjihnul a byl z něho kámoš. Už se se mnou začal loučit, ale mě to nedalo, a jako správný zastánce teorie win-win jsem mu navrhl, abychom si udělali selfie. Byl s tím úplně v pohodě a ještě si mě šteloval, aby bylo vidět i jeho auto. Setkání s mužem zákona nakonec topka !
Highway patrol v Arizoně
Vysloužil jsem si warning
Pokračoval jsem tedy Arizonou směrem k odbočce na South Rim Grand Canyon. Po cestě mě v mojí myšlence o tom, že jsem fakt úplně někde v pustině utvrdil i pověstný westernový chuchvalec slámy, který se kolem mě prohnal na skoroopuštěné benzinové pumpě, jako při scéně z mnoha kultovních filmů. Těsně před soumrakem jsem dorazil k jižnímu okraji Grand Canyonu a první pohled do té obrovské majestátní díry mi na pár minut vzal dech. Byla to jedna z nejkrásnějších a nejspektakulárnějších věcí, které jsem kdy viděl. Naposledy mi takhle spadla brada při prvním pohledu na Annapurny v Himalájích v Nepálu. Problém se zákazem spaní na parkovištích v národních parcích jsem vyřešil vcelku chytře, přespal jsem v autě na parkovišti v národním parku. Vždyť to znáte s tím svícnem a se tmou ne 🙂
Den 15. – 50 odstínů rudé
(SPOILER – „V chytrém průvodci jsem si na závěr dne přečetl, že nejlepší západy slunce jsou na Lipan Pointu, kde jsem plánoval dnešní noc přespat. Západ díky mrakům moc nevyšel, přespání ano.“)
Jako spousta dalších jsem si nenechal ujít východ slunce na hraně kaňonu na Mother Pointu. Bylo oblačno, slunce ostatně jako každý den vyšlo, ale díky zmíněným cumulusům (mrakům) bylo vidět vesměs prd. Shuttle busem jsem následně vyrazil na výchozí bod dnešního treku. Dle informačních tabulí ve Visitor centru, které varovali návštěvníky před jednodenními túrami na dno kaňonu, jsem si vybral pochopitelně trek až skoro na dno kaňonu na 2 a více dnů zkombinovaný s přechodem k dalšímu must see treku. Konkrétně dolů přes South Kaibab Trail pod Skeleton Point, travers částí Tonto Trailu až ke konci Angel Trail, kde jsem poté chtěl vystoupat skrz Indian Garden zpátky na hranu kaňonu.
OOH AAH POINT nemá svoje jméno jen tak
Počasí i kulisy mi hrály do noty
Krása střídá nádheru
Perfektní view
South Kaibab Trail klesal přes různé úrovně Grand Canynonu až na hranu, ze které byla vidět řeka Colorado. Nádherné výhledy na 50 odstínů rudé barvy mě neomrzeli ani po několika hodinách. Celé údolí je prostě jedno neuvěřitelně krásné a pestré umělecké dílo, které postavil ten největší a nejlepší architekt všech dob – příroda. Od výhledu na Colorado jsem se vrátil o pár desítek výškových metrů nazpět a odbočil na Tonto Trail, který mě po několika kilometrech pustinou dovedl ke konci nejpopulárnějšího treku v národním parku, Angel Trailu. Zde jsem započal svůj dlouhý výstup, který mi zabral nakonec necelé 2 hodiny. Celkově se mi ale South Kaibab Trail líbil o dost více, jelikož zde bylo i několik parádních 360 stupňových výhledů a celkově byla cesta pestřejší. V chytrém průvodci jsem si na závěr dne přečetl, že nejlepší západy slunce jsou na Lipan Pointu, kde jsem plánoval dnešní noc přespat. Západ díky mrakům moc nevyšel, přespání ano.
Colorado river
Svačinka s výhledem
Tohle jinde neuvidíš
I v Grand Canyonu je občas rušná doprava
Indian Garden, jediná zeleň široko daleko
Po týhle cestě prostě chceš jít
Den 16. – Prší, prší jen se leje, směrem k Vegas pojedeme
(SPOILER – „Zrychluji a dostávám se na prašnou cestu jako první, psychopatický sériový vrah jede asi dvě stě metrů za mnou. Vířím prach a dostávám se zpět na pevnou vozovku a poměrně rychle i na dálnici, kde už úplně nedodržuji předpisy a snažím se ztratit mezi ostatními vozy.“)
Už nám dlouho nepršelo, a tak se pan kapička přihlásil místo východu slunce hned od svítání. Padly tím moje plány na další dobrodružství na dno kaňonu. Voda mi nevadí, ale v téhle plískanici bych si panoramata asi moc neužil, navíc včera jsem defakto stihl to nejzajímavější z celého parku. Dopoledne jsem si objel alespoň všechny vyhlášené vyhlídky na jižním okraji, kde mi občas na hezké fotky asistovala dešťová výluka. Je hnusně, je čas udělat Grand Canyonu pápá. Další cíl cesty byla přehrada Hoover Dam kousek od Las Vegas.
Výhledy ze South Rim
Občas se počasí umoudřilo
Čínské pózovačky, o toto místo byla i menší bitka
Toto masivní betonové dílo postavené do skály k přehrazení řeky Colorado působí opravdu grandiózně a není divu, že posloužilo jako kulisa mnoha akčních filmů. Kuriozitou bylo, že jsem na dálničním mostě, ze kterého je vyhlídka na celé vodné dílo, potkal izraelský pár, který mě eskortoval z Yosemite do města Fresna. Svět je opravdu malý. Vegas mě jako naturelovera, který už začíná smrdět jako prase a jeho dolarové zásoby se pomalu tenčí, nechává klidným. Pomalu se vracím zpět na západní pobřeží, ale po cestě mě přeci jen nějaký ten checkpoint čeká.
Hoover Dam
Výhled na dálniční most
Výhled z dálničního mostu
A máme i pohyblivé obrázky
Opět chci využít neproduktivního času v noci a dojet po silnici co nejdál. Když už mě opět začínají moje oči zrazovat, spatřím prapodivnou odbočku kamsi do pustiny. Vydám se po ní a asi po kilometru se silnice mění na prašnou cestu a končí na takové rádoby planince. Že by ideální místo pro přespání ? Dívám se do mapy, kontroluji novinky na netu. Poté se podívám do zpětného zrcátka a najednou kde se vzalo, tu se vzalo, stojí asi 100 metrů za mnou auto a světlomety míří přímo na mě. Říkám si, že se asi někdo jenom ztratil a za chvíli odjede. Jdu ven vykonat potřebu, auto se ani nehne, stále svítí. Když i po další minutě auto stále svítí debilně přímo na mého/půjčeného fordíka, začíná mi to být lehce nepříjemné. Na hrdinské konfrontace ale není kdesi v pustině daleko od silnice úplně úplně prostor, a tak se prostě pojedu vyspat někam jinam. Viděl jsem už hodně hororových filmů s podobnou zápletkou a nechci být inspirace pro další blockbuster s cejchem natočeno podle skutečné události. Startuji auto a ne úplně pomalu ho otáčím a chci odjet lehkým obloukem pryč. Ten prevít v mžiku startuje taky a začíná se otáčet. Tyvole to jako fakt, co ten řidič (později psychopatický sériový vrah) chce ? Zrychluji a dostávám se na prašnou cestu jako první, psychopatický sériový vrah jede asi dvě stě metrů za mnou. Vířím prach a dostávám se zpět na pevnou vozovku a poměrně rychle i na dálnici, kde už úplně nedodržuji předpisy a snažím se ztratit mezi ostatními vozy. Zapálím gumu, dám motoru napít a cca 10 kilometrů frčím více než svižně. Nebyl čas na hrdinství, jelikož při mých cestách je mou jedinou zbraní malý nožík Bear Grylls, který by mi tady, kde každému troubovi dají bouchačku, byl asi možná leda k vyrytí nápisu na náhrobní kámen 😀 Třeba to byla jen hloupá sranda, třeba jen náhoda, ale každopádně to nebylo moc standardní setkání. Nakonec jsem složil hlavu asi o 150 kilometrů dál na dálničním odpočívadle.
V Kalifornii se těží i voda :-p
Nad Vegas se otevřelo nebe