VYRÁŽÍME
Díky zranění kolene, které jsem si přivodil na letošním Bahňáku, a následné operaci menisku, jsem neměl možnost se na letošní Mistrovství Evropy ve Spartan Race ani pokusit kvalifikovat. Nádherná lokace, atmosféra mistrovství a příslib nových překážek na Spartan Race mi však nedala, a tak jsem se rozhodl přihlásit alespoň do kategorie Open, která probíhala mimo ME, ale trať a překážky byly naprosto totožné.
V ANDOŘE NÁS PŘIVÍTAL SNÍH
Logisticky mi nejlépe vyšla varianta letecká. Poměr čas/finance hovořil jasně pro let do Barcelony, odkud jezdí pravidelné linky přímo do Andorra la Vella, tedy hlavního města tohoto ministátečku. Cesta letadlem trvala asi 3 hodiny a stejně tak cesta autobusem. Všechny akce jsem absolvoval spolu s kamarádkou Petrou, která se přihlásila na kratší, ale neméně výživný Sprint. Na ubytování v hotelu Evenia Conay (doporučuji – cena i prostředí super) v nedalekém Encampu jsme se dostali pomocí místních linkových autobusů.
REGISTRACE PROBĚHLA V POŘÁDKU
REGISTRACE A MAPOVÁNÍ TERÉNU
Už po příjezdu nás čekalo překvapení v podobě bílých čepic na všech vrcholcích téměř třítisícových vrcholků Pyrenejí, které tvoří celou Andorru. Nížinu tu opravdu nehledejte 🙂 K dopravě na start závodu a registraci jsme použili opět místních linek, které nás však dovezli pouze k ústí Tunel d’Envalira, který vede do Francie. Odtud jsme museli cca 3 kilometry pešky do lyžařského střediska Grau Roig, kde se závod konal. Středisko působilo, stejně jako celá Andora, že už má to nejlepší za sebou. Zde nás již zhruba ve výšce 2100 m.n.m přivítala sněhová pokrývka a pouze místní pohuňci budující trať na zítra. Registrace byla totiž v Encampu, asi půl kilometru od našeho hotelu 😀
LOKALITA ZÁVODU BYLA DECHBEROUCÍ
Alespoň jsme nasáli atmosféru závodu a poprvé zkusili vybočit z mainstreamové dopravy oficiálními dopravními prostředky vychvalovanými letáky v místních turistických informací. Vztyčený prst (palec) a chvilka čekání přinesla kýžený výsledek – první stop byl na světě a hned sparťani. Dovezli nás krásně až k registraci v zastaralém domu sportu, kde jsme později navštívili i místní retro saunu. Od té doby jsme na autobus ani nepomysleli a vše odjezdili pěškobusem či stopem – v Andoře jde oboje parádně.
KLASICKÉ PŘELÉZÁNÍ STĚNY, KTERÉ BYLO HNED NA ZAČÁTKU
DEN D
V den závodu jsme ještě ani nevztyčili náš nový nejoblíbenější prst a už u Petry stálo auto se dvěma španěli, kteří se dotazovali na cestu na start. Výměnný obchod proběhl skvěle – my znali cestu a oni měli auto. Nové přátelství s Raffou a Adrianem pak drží dodnes. Zázemí pro závodníky bylo v Grau Roig na důležitost celé akce zoufalé. Převlékalo se ve vybydlené restauraci, na občerstvení byl pouze jeden stánek s velmi dlouhou frontou a celkově festival arena nepůsobila nijak honosně a podmanivě. Spíš jako na obyčejném lokálním závodě. Vše ale nahrazovala krásná panoramata na okolní vrcholky a čerstvě napadlý sníh. Idylickou zimní atmosféru přidalo ještě horské slunce a vymetená obloha. Outfit byl tedy jasný – termotričko a slabý dres úplně stačil. Na úvod samotného závodu byla na rozdíl českých či slovenských SR specifická rozcvička, která mimo klasických cviků obsahovala i různé „kontaktní“ hry typu král vysílá do boje apod. Celkově byla atmosféra na startu hravější a přátelštější než u nás, ale to bylo asi i dáno španělskou mentalitou. Každý závodník si také mohl u hlasatele nechat vyvolat svoje město či stát.
HRAVÍ ŠPANĚLÉ PŘI ROZCVIČCE
ZÁVOD
Po startu bylo několik klasických přelézacích překážek a poté začalo první táhlé stoupání. Hned v kopci jsem kvitoval své lehké oblečení, jelikož slunce začalo vcelku hřát, což se později projevilo i na trase a v cíli již pak místo sněhu bylo zeleno. Po stoupání následovalo prudké klesání kamenitou strání pokrytou tajícím sněhem, kde některá místa byla již od předchozích vln pěkně ušlapaná a většině závodníků klouzala. Žádný problém pro moje Icebugy – stráň jsem bez problémů seběhl a získal tím cenné vteřiny na konkurenty z mojí vlny. Po celou dobu závodu jsem se pohyboval ve své vlně na cca 3.-5. místě a právě okamžiky, kdy jsem před sebou měl dva soupeře, se kterými jsme se potkávali celý závod, mě motivovaly nepolevit.
LEHKÝ OUTFIT BYL ZÁKLAD, ČLOVĚK SE NA TRATI ZAHŘÁL
Po seběhu jsem se dostal asi k nejhezčí pasáži závodu – k nádhernému jezírku u které byla jedna z nových překážek – Olympus. Byla to nakloněná stěna s chyty pouze na ruce a prvním vlnám, kdy bylo vše ještě namrzlé, činila vcelku velké komplikace. Mě se podařilo ji překonat bez větších problémů a mohl jsem pokračovat k dalšímu stoupání, kde nás čekaly překážky typu nošení řetězů, tahání břemen či nošení pytlů s pískem. Do kopce nepříjemné, ale ne nepřekonatelné.
NEJHEZČÍ PASÁŽ ZÁVODU
Následoval táhlý seběh do festival areny, kde byly hrátky v podobě přelézání stěny, zvedání gumy napuštěné betonem či přelézání provazové konstrukce a pak zpátky šup do kopce do sjezdovky. Nahoře bylo další nošení břemen a obligátní nošení kýblů se štěrkem, kde k mému velkému zklamání opět většina závodníků podváděla a nesla poloprázdný kýbl ignorujíc dírky, které označují míru na jeho naplnění. Závod je hlavně o překonání sebe sama a tihle maximálně překonali svým podvodem pořadatele a to je snad ani nemůže těšit. Po dalším klesání se závodníci dostali do údolí pod festival arenu, kde se kolem potoka začalo pozvolně stoupat k cíli. Zde byla další nová překážka – kovová konstrukce zahnutá do převisu, po které člověk musel vyručkovat až nahoru a přelézt na druhou stranu – zajímavé zpestření. Muzika ve festivalce mě naplňovala optimismem, ale hodinky říkali krutou pravdu – jsme teprve na 19. kilometru, to ještě není konec. Po vyšplhání lana a nekompromisním zásahu kraje terče pro oštěp jsem pokračoval opět do kopce nad Grau Roig. Zde bylo už jen vcelku dlouhé plazení pod ostnatým drátem, ztížené sklonem svahu, vcelku zábavný technický seběh, ručkování, vodní hrátky v příkopě a překonání finální dřevěné stěny s provazem. Byl jsem v cíli.
RUČKOVÁNÍ KOUSEK PŘED CÍLEM
Nakonec se mi podařilo celou trať zdolat bez jediných trestných angličáků a dokončit na parádním 8. místě v kategorii a celkově na 27. místě z 1012 závodníků, což byl cca 2 měsíce po operaci parádní úspěch. Spartan Race Beast Andorra měl nakonec cca 22 km s převýšením přes 1300 m. Trať byla velmi pestrá, táhlé výběhy střídaly prudké pasáže, mírné seběhy střídaly techniké prudké sešupy a sníh a kamení střídaly krásné horské travnaté louky. Co se týká prostředí, tak bylo asi nejkrásnější, co jsem zažil. Překážky však byly lehce zklamáním. Hodně známých doplnilo jen několik novinek a to je podle mě na závod s takovým velkým zázemím, marketingem a popularitou velmi málo. Nicméně to Spartan opět „urval“ nádhernou lokalitou, kterou dokreslilo noční sněžení.
„POHÁDKOVÁ“ CÍLOVÁ ROVINKA
REGENERACE A FERRATY
V rámci regenerace jsme s Petrou navštívili místní mega starou saunu v Encampu, kde v odpočívárně byly pouze plastové židličky a celkově působila jako první ze saun, která na světě vznikla. Další den jsme si šli vylézt dvě nádherné ferraty u města Canillo – Roc del Quer a Canal del Grau. Pro nadšené ferratisty určitě doporučuji. Roc del Quer začínala u silnice kousek nad Canillem a střídala lehčí pasáže s několika pěknými vzdušnými částmi a jedním pěkným převisem, který hezky tahal za ruce. Na vrcholu feratty je pak nádherná vyhlídka na údolí a okolní hory. Naopak Canal del Grau, ke které se dalo dostat po chvíle chůze z vyhlídky byla více techničtější se dvěma lanovými mosty. Byly zde i 2 obtížné pasáže. Jedna pří výlezu na úzký hřebínek a druhá při traverzu kolem hladké skály, kde byly pouze kramle na ruce. Obecně se andorské ferraty vyznačují o dost tenčím ocelovým lanem než u nás a větším počtem kramlí. Určitě však doporučuji navštívit, přehled najdete zde: http://www.hola-andorra.com/arinsal/english/viaferratagb.html .
FERRATA CANAL DEL GRAU
Další den jsme si z Encapu chtěli vyrazit na jednu z mnoha hor v okolí, ale špatné počasí nám výstup znemožnilo, a tak jsme asi po 3 hodinách stoupání v dešti a mlze otočili k návratu. Nicméně Andorra je pro pěší turistiku jako zrozená a místy horší turistické značení kompenzuje nádhernými trasami a místy k navštívení.
ODJEZD PŘES BARCU
Každý kdo míří z nebo do Andorry a jede přes Barcelonu musí určitě navštívit i tuto španělskou metropoli. Jelikož ani jeden z nás příliš neholdujeme courání po památkách, ty nejslavnější jsme si odbyli během dopoledne a zbytek dne strávili na jedné z mnoha pláží. Samotná procházka kolem ní mě pak utvrdila, že španělé jsou národem sportovním a hravým. Na pláži se odehrávalo nespočet sportovních aktivit od beach volejbalu, který zde hráli asi na 10 kurtech, přes závod v plavání až po různé hrátky s frisbee, workout či jenom obyčejné běhání. Plážová atmosféra mě zde nadchla, jelikož zde byl skoro stejný počet povalečů jako sportovců. Další inspekce této země je tedy jasná – 2018 SPARTAN RACE MADRID 🙂
OFICIÁLNÍ VIDEO ZE ZÁVODU