Den 11. – Došlo jídlo, došla sranda
(SPOILER – „Již dříve jsem zjistil, že směr „převážně z kopce“ z Meadows do Valley je ten oficiálně správný, a že pravděpodobně jedinou osobou, která v tomto období šla náročnou variantu „do kopce“ jsem byl já. No jo, pan Cimler musí mít zase něco extra.“)
V noci jsem se probudil a opět pršelo, ale nějak divně. Byla mi zima jako kráva, tak jsem se rozhodl to více nezkoumat a radši znovu usnul. Po probuzení mi krásné ráno popřál již tradičně můj měchýř a já musel vcelku hbitě opustit vyhřátý spacák. K mému velkému překvapení bylo venku všude bílo. Divný déšť tedy bylo sněžení a pocit zimy se zakládal na reálném podnětu. Na teploty pod bodem mrazem jsem při výletu do slunné Kalifornie nebyl příliš vybaven, moje lehká péřovka od Dynafitu však problém z části vyřešila. Po kontrole bear boxu zjišťuji, že ani dnešní noc moje výsostné teritorium nenarušil žádný chlupatý vetřelec, a já začínám přemítat o příbuznosti medvěda Baribala s paní Colombovou. Poskrovnu posnídám a nechám si posledních pár soust k obědu. Pak už jen budu finišovat do Meadows do krámu k místnímu mistru provianťákovi. Ráno je jasno a po mracích ani památka, což mi vlévá optimismus do žil. Je čas zvednout zadek a vyrazit.
Ranní bílé překvapení
Vysokohorská panoramata
Poslední část John Muir Trailu již převážně klesá, takže cesta pěkně ubíhá. Na velké horské louce po Sunrise Mountain spatřím dvě menší siluety zvířat. Rozum říká, abych pokračoval po cestě, všechno ostatní, abych šel blíž a prozkoumal, o jaké šelmy se jedná. Podaří se mi přiblížit cca na 150 metrů a díky zoomu foťáku poznávám, že se jedná o pár kojotů. Rychle fotím a pronásleduji. Zvířata však vycítí dominantního predátora a dávají se na ústup. Udělám ještě pár snímků a pyšný na svůj úlovek i hrdinství pokračuji dál.
Ráz krajiny se vcelku změnil
Kojotí páreček
Krajina se postupně mění a husté lesy střídají vysokohorské louky a ostré štíty hor. Díky vysoké nadmořské výšce již není nejtepleji, takže moc nezastavuji. Sklesám až k proslulým Cathedral Lakes. Horní je docela núďo, ale to spodní Lower Cathedral Lake stojí za to. Ledovcový amfiteátr v sobě svírá modrou hladinu jezera a místy její klidný povrch odráží vrcholky v okolí. Fotografické porno, tady se zdržím. Moji spokojenost podtrhnu konzumací posledních zbytků jídla a pokračuji v sestupu.
Lower Cathedral Lake bylo famózní
Cathedral Peak v pozadí
Cathedral Peak v celé své kráse
Odrazovka
Již při prvním kontaktu s Tuolumne Meadows mi něco nehraje. Je tu liduprázdno, v obrovském kempu není živáčka, stoly jsou otočené vzhůru nohama a navíc začíná sněhopršet. Dojdu až ke stavbě, kde má být podle průvodce mistr provianťák (=obchod). Cedule s informací, že je pro tuto sezonu zavřeno a těší se na mě v příštím roce mi úplně nehraje do karet, ale nepanikařím. Na mapě je ještě benzínka ! Dojdu tedy na vyznačené místo, ale místo benzínky je zde pouze nápis „Next gas 39 miles.“ WTF, co teď ? V řešení krizových situací jsem docela king. Vím, že jediná cesta odsud je pouze stopem, ale přeci jsem se sem netrmácel 3 dni, abych hned toto nádherné místo opustil ? Bez jídla člověk pár dní vydrží a vodu si vyfiltruji z řeky. Navíc mám ještě 3 tyčinky a Edgar, pohoda 🙂 Kolem říčky pokračuji do hloubi kempu, kde narážím na partu trekerů, kteří přišli po John Muir Trailu od Mt. Whitney a budou pokračovat do Yosemite Valley. Již dříve jsem zjistil, že směr „převážně z kopce“ z Meadows do Valley je ten oficiálně správný, a že pravděpodobně jedinou osobou, která v tomto období šla náročnou variantu „do kopce“ jsem byl já. No jo, pan Cimler musí mít zase něco extra. S klukama pokecáme, oni mi poradí pár tipů, co v USA ještě vidět, a společně založíme oficiální kemp v neoficiální sezoně. Moje hrdost mi nedovolí si postěžovat na absenci jídla, takže dávám tyčinku a jdu spát.
Tohle mě fakt nepotěšilo
A tohle už vůbec ne
Ponurý kemp
Den 12. – Výstup na Cathedral Peak
(SPOILER – „Volím tedy cestu lehce pod hranou, kde pár míst překonávám systémem vabank – buď sletím ze skály nebo to vyjde. Přeci jsem se sem netrmácel pouze na Edgaru jen proto, abych na vrchol hory čuměl zespoda !“)
Ráno začínají moje „hunger games“ a testovačka teorie, jak se dá bez jídla v pohodě fungovat. Tyčka, Edgar a nalehko vyrážím na nejvyšší vrchol v okolí – Cathedral Peak (3308 m.n.m.). Krosnu se stanem schovám do jednoho z bear boxů, jelikož mi přijde zbytečné se s tím tahat. Celá stezka je bídně značena, takže jdu převážně dle GPS a offline mapy v mobilu. Po cestě potkám dva horolezce, což mě utvrzuje ve správnosti trasy i směru. Pod finálovým výstupem již vidím další dvě osoby ve stěně a trošku jim závidím. Skála má mírný sklon a krásné spáry, hned bych polezl s nimi. Trasa podle mapy ale vede kolem skály. Za chvíli úplně mizí a cca 150 výškových metrů pod vrcholem začíná improvizace. Suťoviště z velkých kamenů ještě přeskáču hravě, ale ostrý skalní hřeben mi již bez jištění jako dobrý nápad nepřipadá. Volím tedy cestu lehce pod hranou, kde pár míst překonávám systémem vabank – buď sletím ze skály nebo to vyjde. Přeci jsem se sem netrmácel pouze na Edgaru jen proto, abych na vrchol hory čuměl zespoda ! Moje docházka ke kralupským horolezcům nese svoje ovoce a já po hodině a půl šplhání, lezení a vymýšlení trasy vstávám na vrcholu Cathedral Peaku k lehkému údivu dvou horolezců v plné polní. Kralupak style hoši 😀
Výhledy z Cathedral Peak
Výhledy z Cathedral Peak
Udělám pár fotek a jelikož mi začíná být po mém sportovním výkonu na lačno lehce blbě, začínám sestup, který jak to již bývá je náročnější než samotný výstup. Místy je navíc na kamenech sníh, který vše ještě komplikuje. Otázky typu, kudy jsem sem sakra vylezl se množí, naopak energie se vytrácí. Když se dostanu pod nebezpečný úsek, už mi je solidně blbě, přeci jenom jsem zvyklý docela jíst, nadmořská výška hraje také svoji roli a energie z tyčky a Edgaru padla na náročný výstup. Do base campu v Meadows jakž takž doklopýtám, trošku se mi motá hlava a jsem lehce malátný. Koupel v ledové řece však tento problém na chvíli vyřeší a ještě mi zaručí vcelku fajnový buket na následnou stopovačku. Potřebuji se dostat ven z parku, ideálně do nějakého velkého města, kde mi půjčí auto a já budu moct pokračovat ve svém objevování západního USA. Mým cílem se stává město Fresno.
Sestupová panoramata
Pohled na údolí Tuolumne Meadows
Po chvíli stopování mi zastaví argentinská rodina, která mě sveze několik desítek kilometrů skrz park a vysadí mě u začátku treku, který mají odpoledne v plánu absolvovat. Po cestě pokecáme o situaci v jejich zemi, hyperinflaci i jejich dosavadních zážitcích v USA. Trek je určitě fajn, ale nehodí se mi do plánu, takže stopuji dál. Po chvíli mi zastaví auto plné mladých američanek, mezi které se velmi rád vmáčknu. Směřují do Yosemite Valley, což by pro mě byl super výchozí bod pro cestu mimo park. Já ale posílen sebevědomým z úspěšného stopovacího skóre vystupuji několik km před Valley na křižovatce, kde odbočuje silnice k Fresnu. Opět zdvihám palec a opět jsem za pár minu ulovil odvoz. Tentokráte je jím postarší izraelský pár, který mě doveze až do 150 km vzdáleného Fresna, kam mají také namířeno. Karma je zdarma kámo ! Po cestě opět rozvíjím témata týkajících se jejich domoviny a řešíme převážně bezpečnostní situaci v zemi a vztah Izraelců a Palestinců. Sice jsem měl v plánu si ještě v noci půjčit na místním letišti auto, ale jsem hladový a unavený, takže zkouším ubytování v hotelu, kde bydlí i izraelský pár. Jsem úspěšný, a tak si mohu nejenom odpočinout po dlouhé době v normální posteli, ale navíc jsem si i vypral pár nepříliš voňavých kusů oblečení a ještě se parádně naládoval burity v nedalekém fast foodu.
Den 13. – Debetní vs. kreditní karta
(SPOILER – „Panika, zmar, kolaps ? Vůbec. V klídečku si projedu v hlavě všechny možnosti, bookuji si odpolední vlak do San Francisca a opět volám UBER.“)
Po hotelové snídani si po konzultaci o komplikovanosti MHD ve Fresnu radši volám UBER, kde mě sympatický trenér vodního póla doveze až na letiště. Zde k mému údivu zjišťuji, že mi auto mohou půjčit jen na kreditní kartu. Debetní kartu akceptují pouze v případě, že mám letenku pryč z daného letiště. Moje zpáteční letenka ze San Francisca byla teda půjčovnám ve Fresnu úplně volná. Týpek z Enterprise mi ochotně poradil, ať zkusím jejich pobočku mimo letiště. Jsem spořivý Středoevropan, volím tedy přesun pěškobusem, který mi zabere cca hodinu času v poměrně velkých vedrech. Na pobočce však platí stejná pravidla a já naštvaně odcházím. Opět je zde moje oblíbená krizová situace. Ztratil jsem den a nevyřešil jsem vůbec nic. Půjčení vozu v nedohlednu. Panika, zmar, kolaps ? Vůbec. V klídečku si projedu v hlavě všechny možnosti, bookuji si odpolední vlak do San Francisca a opět volám UBER. Kolem osmé večerní již nasedám do metra z downtownu směr letiště San Francisco. Zde mi auto sice půjčují, ale můj rozpočet cílovou sumou příliš nepotěšily. Ale co, jsem tu poslední týden, chci něco vidět a stejně nemám moc jiného na výběr. V Alamu si půjčuji fordíka a s plánem dojet co nejdál opouštím San Francisco. Cíl je jasný – Grand Canyon vzdálený přes 1000 kilometrů. Ve Walmartu na předměstí doplním zásoby a po cca 2 hodinách jízdy odpadám. Nastavím si budíka a po dvouhodinovém spánku pokračuji v jízdě. Za další 2 hodiny jsem totálně grogy a skládám zbraně. Na odpočívadle kamionů spím až do rána.
Technický večer na hotelu