CO JE VLASTNĚ KRYATHLON
Pro přesné vysvětlení budu citovat z oficiálních webovek tohoto nového sportu, který vznikl asi i proto, aby se zimní plavci trošku ohřáli a byli schopni po výlezu z vody fungovat opět jako homo sapiens sapiens a užívat i pokročilé pomůcky jako je třeba mobil nebo tkaničky u bot 🙂
„Kryathlon je prostě “opravdový zimní triatlon” kombinující zimní plavání, běh a běh na lyžích (v případě potřeby na připravené trati s umělým sněhem). Poslední dvě disciplíny jsou dobře známé, zato první (zimní plavání) je relativně neznámá. Zimní plavání definujeme jako plavání v běžných plavkách pod širým nebem ve vodě o teplotě často nižší než 4°C. Jedná se tedy o tvrdý sport, na druhou stranu je to činnost přinášející velký užitek a dostupná všem zdravým zájemcům z řad dospělých.“
SEZNAMUJI SE S TRATÍ
Letošní ročník se konal v rámci Olympijského festivalu v Brně na místním výstavišti a řeka Svratka definici zimního plavání posichrovala krásným 1,5°C.
Moje příprava byla ucházející a díky parťákovi Kubovi jsem si společně s ním vzdálenost 250 m plavání v ledové vodě několikrát vyzkoušel na našem tradičním místě v řece Vltavě. Nejméně však při cca 3,5°C. I tak to bylo vždy peklo a po výlezu z vody a cca 500 metrech běhu na zahřátí jsem stejně necítil ruce a nohy. Holt periferie je periferie a pro tělo je prý zbytečná 🙂
Naše příprava probíhá již druhým rokem, letos zatím bez ledu
Kuba po zkušenosti z minulého roku přemluvil z naší otužilecké skupiny pouze moji maličkost (ostatně mě přemlouvat na tyhle magořiny netrvá dlouho), v Brně jsme tedy reprezentovali pouze 2. V den D jsme si nejprve v areálu Olympijského parku vedle stage ČT připravili běžky do lyžařského depa a poté nás svozový autobus odvezl k nedaleké řece Svratce, kde byla již pomocí bójí vyznačena plavecká trať. Sice na mírném úseku, ale v závodě mi ledový protiproud moc nechutnal, a to jsem ho díky nechtěnému napití okoštoval hned 2x. Vizuálně a později i pocitově byla trať delší než jakou si ji pamatuji z tréninku, takže to byla premiéra jak teplotní, tak vzdálenostní.
Lyžařské depo v plné parádě
JDE SE NA TO
Po přípravě suchého depa a občerstvení u stánku od BornToSwim nastala zimní svlíkačka do plavek, čapky a plaveckých brýlí. Moderátor poctivě hlásil ubývající minuty do startu první vlny, kam jsem byl asi omylem špatně zařazen, jelikož moje plavecké dovednosti v ledové vodě nejsou příliš impozantní. Obecně ani klasické plavání není značka ideál, ale s trenérem na tom pracujeme a brzy uvidíte ! V neustálém hlášení, kolik zbývá do startu, jsem lehce přeslechl, že start není ze břehu, ale z vody. Když bylo ohlášeno 30 vteřin a všichni už se spokojeně rochnili ve Svratce, já jsem ještě zevlil na břehu.
Suché depo po plavecké části
Na start jsem se dostal o chlup později a tudíž jsem startoval z poslední pozice za zády všech závodníků, což vlastně vůbec nevadilo, jelikož jsem poslední i zůstal a ještě mi kucí trošku uplavali. Snažil jsem se plavat celou dobu kraulem, ale klasický šok z ledové vody, adrenalin ze závodu a napití hned po pár tempech mi zkrátka a jednoduše tento plán znemožnili. Tělo jedince, který nepatří mezi zimní plavce je totiž po pár tempech v takovém „crashi“, že zklidnit tempo a dýchání na techniku kraulu je téměř nemožné. Střídal jsem tedy kraul a techniku na „paní Radovou“ (prsa) a vychutnával si, jak každým dalším tempem přestávám cítit prsty na rukou a na nohou a vše jakoby zamrzá do jedné pozice. Po obrátce přišla nádherná pasáž proti proudu, kde už styl paní Radové nebyl moc efektivní, a tak jsem se snažil zapojit trošku více kraulových temp. Díky rampouchům na končetinách, ale snahy o jakoukoliv pokročilou kraulovou techniku přišly vniveč, a tak jsem se tak nějak plácal pomalu kupředu.
Start první vlny, moje maličkost na konci dole
Jako poslední plavec první vlny s technikou nepříliš lahodící oku jsem upoutal i pozornost záchranářů na dvou gumových člunech, kteří se kolem mě začali srocovat. Asi se těšili na svůj hrdinský okamžik, ale sice plácajíc a degustujíc místní vodní tok, dostal jsem se k druhé obrátce. Poté už zbýval jen kousek do cíle plavání a navíc po proudu. Vyšvihl jsem tedy posledních pár ukázkových kraulových temp, stáhl malinko ztrátu na předposledního závodníka, vykouzlil zklamané výrazy na hladových obličejích odvážných záchranářů a ladně vylezl po žebříku na souš. Zde z dalšího teplotního šoku jsem lehce zavrávoral a doklopýtal do depa.
Důkaz místo slibů, fakt jsem na chvostu první vlny
V suchém depu nastal můj další hvězdný okamžik. Většina závodníků zde strávila od 1 do 2 minut, pan Cimler si depíčko užil skoro celých 6 minut. Nezkušený s rychlým převlékáním do suchého oblečení na běh (hodně krytatlonistů suché oblečení ignorovalo a běželo v mokrých plavkách a tričku) jsem se pral jak se striptýzem z plavek, tak se sušením sebe sama zánovním ručníkem z Decathlonu. No a pak přišel bonus v podobě oblékání nových vrstev. Spodky – pohoda, trenky – pohoda, volnější termotričko – pohoda, ponožky – konec pohody, běžecká mikina s elastickými rukávy – mega nepohoda a peklo. No co Vám budu povídat, příště beru jen tričko a peču na to. Tohle depo se prostě značně protáhlo. Nazouvání bot byla však parádní oneman show, jelikož jsem jej díky připravené lžíci na boty vystřihl jak kryathlonový profík. Čapku, rukavice, šátek a honem stahovat další ztrátu, která po plavání na ostatní ještě narostla. Jelikož z depa už asi dlouho nikdo nevyběhl, pořadatel u checkpointu mě poslal zpět, že musím vyjít druhou stranou, kde mi zase řekli, že jsem vlastně závodník a musím se zase vrátit tam, kam jsem běžel původně. Byla mi kosa, tak jsem nasadil tempo, co mi zmrzlé tělo dovolilo. I tak jsem před sebou asi 300 metrů nikoho neviděl. Tempo bylo asi vcelku uspokojivé (výborné ne, jelikož tělo bylo zmrzlé a já měl v nohách z pátku a soboty již 3 závody překážkového běhu Gladiator Race), jelikož se mi na 3 km úseku po cyklostezce podařilo stáhnout ztrátu a předběhnout asi 3 závodníky.
Trasa vedla i brněnským výstavištěm
V Olympijském parku každého závodníka, který přiběhl do běžkařského depa, vyhlásil moderátor, což muselo nejenom mě zahřát u srdíčka. Rychle jsem přezul boty, nasadil běžky a vyrazil na 10 kol na okruhu, který měřil necelých 300 metrů a klikatil se víc než bylo zdrávo. Jakmile člověk po 2-3 odpíchnutích nabral rychlost, už byl v ostré zatáčce. Spíš než o běhu na lyžích to tedy bylo o vyhýbání se a předjíždění dalších závodníků a vyrovnávání rovnováhy v ostrých zatáčkách na vcelku rychlém, mokrém a nestabilním sněhu. Bohužel však počasí letošní zimy není příliš přívětivé, tak patří pořadatelům dík i za tuto trať. Na běžkařské části jsem sice plně nevyužil svůj běžkařský skill, který se díky častému pěstování této kratochvíle v letošní zimě vcelku zlepšil, ale i tak se mi povedlo předjet několik závodníků.
Suverénní vítěz Petr Šlajs na běžkařském okruhu
Jdeme na poslední část, 10 kol běžkování
Po uběhnutí všech 10 kol byl každý závodník dekorován místní medailí Czech Teamu, dostal zmzrku na zahřátí a mohl se vyfotit se svým nejmilejším soupeřem – já samozřejmě zapózoval s Kubou (žádná žena ani dívka totiž ještě nedoběhla pozn. autora). Závod byl organizačně skvěle připraven, takže mé díky posílám i hlavnímu organizátorovi a vynálezci Kryathlonu Jacku Brightovi a jeho týmu. Kuba nakonec skončil ve své kategorii na parádním 6. místě, já se musel spokojit s 9. příčkou. Ale desítka tam je a až potrénuji zimní plavání a zlepším suché depo, tak Vám ještě ukážu. A nebo taky ne 😀
Cílová fotečka kralupáků
Nejlepší kryatlonisté při slavnostním vyhlášení v Olympijském parku