Letošní zima je slušně řečeno specifická a v kombinaci s třítýdenním odloučením od mé milované polovičky, která jela s kamarádkou prozkoumávat Ekvádor a přilehlé ostrovy, naskýtal tento čas prostor pro nějaké dobrodružství říznuté kapkou magorismu, který občas do svých akcí rád vkládám. Termín jsem měl, ale ještě 3 dny před odletem jsem se rozhodoval kam. Na Azory jsem od Romči dostal ban, že tam chce jet se mnou a na Madeiře mělo ve zvoleném týdnu bejt hnusně. Vzpomněl jsem si ale na hezké chvíle na Kanárech z loňského surfařského tripu na Fuerteventuru, a také na hořkou stopku 2 roky zpátky, když jsem dva dny před odletem na Mistrovství Evropy ve Spartan Race na Tenerife dostal díky lobotomii mozku při COVID testu stopku. A hele, v tomto týdnu má bejt na tomhle v minulosti odepřeném ostrově krásně, je tam sopka Pico de Teide, což je shodou okolností nejvyšší hora Španělska, a letenky tam taky stojí docela fér peníz. Universum mi tedy předhodilo tuto kořist a já se po ní jako správný vlk z Kralup vrhnul a nepustil. Logistika naprosto parádní. Flixbusem z hlaváku přímo na letiště ve Vídni a odtud Wizz Air na letiště Tenerife Sur.
Základ španělského jídelníčku, jamon a guacamole
Jelikož jsem studoval dost počasí, zjistil jsem, že na můj hlavní event, tedy přechod GR 131 s vloženým výstupem na Teide, má být hezky až v druhé polovině týdně a v té první, je zase fajn okno na severu ostrova v přírodním parku Anaga. Z letiště jsem tedy vzal první přímý bus za pár éček do hlavního města Santa Cruz de Tenerife a za hodinu a půl už vystupoval na Intercambiadoru (hlavním autobusáku). Většina autobusových linek na ostrově jsou Prsa kvality A (TITSA – https://titsa.com) a spoje včetně čísel busů a časů se dají perfektně najít na jejich webovkách. Hodně mi to pomohlo v plánování cest. Kousek od něj jsem měl booknutý ubytko, ke kterýmu se šlo hlavně kolem Mercadony (nejlepší řetězec supermarketů ve Španělsku), kde mají legendární guacamole. Takže několik krabiček guakáča, jamón, bagetku, sprchu a krátký sightseeing po městě s touhle legendární svačinou. Pořešil jsem i hrubý plán na celý pobyt, který byl následující. Zítra dojet autobusem do Igueste de San Andrés a odtud se v plné polní vydat na hike na druhou stranu ostrova. V přírodním parku Anaga strávit 2 dni, spát kde se dá, vidět co nejvíc parádních míst a za soumraku druhého dne se nějak přesunout na start GR 131 do města La Esperanza. Odtud další den vyrazit na GR 131 a vložit i výstup na Pico de Teide. Ideálně to zvládnout za 4 dny, i když se to chodí 5-7 dní, aby mi zbylo alespoň dopoledne na rychlonávštěvu okolí legendární pirátské vesničky Masca a hlavně neuletělo letadlo domů. Plán byl, počasí taky, nálada výborná. Jediný otazník se vznášel nad sehnáním plynové bomby k mýmu Jetboilu, abych nemusel na zádech se spacákem, karimatkou, tarpem, oblečením a vodou, táhnout ještě půl krávy, dvě slepice a čtvrt prasete. To byl však budoucí problém, dneska bylo jen guacamole a večerní Santa Cruz.
TIP DNE: Letenky hledejte vždy v anonymním režimu, prohlížeč a hlavně vyhledávací aplikace potom nemají šanci v ceně zohlednit opakované zobrazení a vy dostanete opravdu tu nejlepší cenu. Já používám buď skyscanner.cz.
DEN 1: ANAGA – 50 ODSTÍNŮ ZELENÉ
Čas: 8 hodin, 19 minut
Délka: 27,83 km
Převýšení: 1666 m
Klesání: 1712 m
Trasa: https://mapy.cz/s/fekufazenu
Komplikace dne: Najít místo na spaní na pláži
Vyrazíš pěšky od zastávky a za chvíli si v botanický zahradě
Vstával jsem poměrně brzy, jelikož moje mise sehnat bombu na vařič byla plná otazníků a já chtěl mít prostor oběhnout více obchodů a zároveň neztratit celej den. Můj původní plán jít do Dekáče padnul hlavně kvůli otvíračce až v 9 hodin. Železářství kousek od ubytka mělo už v 8, takže volba padnula na něj. A bingo, hned na první dobrou španělák vytáhl bombici ideální velikosti. Později jsem se od dalších čechů, které jsem na ostrově potkal, dozvěděl, že železářství je na tenhle matroš jistotka. Plnej enthusiasmu jsem rychle vyrazil na autobusák, kde jsem potřeboval najít bus číslo 945, který mířil do mé naplánované lokace. Čas odjezdu jsem neřešil, páč jsem nevěděl, jak dlouho mi moje předešlá mise bude trvat. Na perón jsem dorazil 9:27, autobus odjížděl 9:30. Další pak asi až za 2 hodiny, co víc k tomu říct 😀 V autobuse jsem na zadních sedačkách narazil na USB nabíjecí porty, který jsem s chutí využil. Mělo to jen jedinou chybu, žádnou energy to do mého zařízení nepřivádělo, ale nápad jinak dobrej. Jen tak dál španěláci, jednou to bude dobrý. Asi po půl hodině vyhlídkový jízdy po pobřeží přijíždím do městečka Igueste de San Andrés. Na zastávce vybaluji kombo bageta plus guacamole. Jednak mám už hlad a druhak, kdo se s tím má táhnout do kopce žejo. Za chvíli u mě přibrzdí džíp s týpkem, kterej tu servisuje elektrický sloupy. Místní ČEZák vykoukne z okýnka a nabízí mi svoje banány. Buď vypadám jako největší žebrák nebo tady maj lidi fakt dobrý srdíčko. Jelikož jsem na cestě asi tak 45 minut, tak to bude spíš druhá varianta. Vychází sluníčko, je mi skvěle. Miluju Tenerife!
Padesát odstínů zelený
Po vydatné svačině vyrážím po žlutý značce do divočiny. Potkávám pár místních v gumácích a přemýšlím, jestli očekávají nějaký přívalový déšť nebo prostě jen milujou zapářku na prstech, jelikož asfaltová silnice podél potoka nepředstavuje žádný zásadní offroad. Za chvíli ale prozřu! Místní bořek stavitel totiž moc nefandil mostkům a tunelům a nechal ten potok prostě opakovaně přetékat silnici. Párkrát se mi podařilo najít způsob jak po zídkách a kamenech vodní tok kdesi mimo silnici překonat, na 5. brodu už ale poraženecky zouvám boty. Za další 3 transfery naštěstí tahle zábava končí, silnice se mění v cestu, cesta v cestičku a začíná stoupat mimo civilizaci. Začnu si mnou oči, jelikož nevěřím tomu, co vidím. Jsem v botanické zahradě nebo jsem prošel nějakou bránou do Narnie? Všude kolem cesty je neuvěřitelné množství různých zelených kytek, kaktusů, keřů a dalšího krásnýho zelenýho bordelu. Vesměs všechno druhy, který znám z květináčů z Bauhausu ze sekce Dům a Zahrada.
I když přijdou mraky, pořád je to pecka
Je to pecka a já neustále objevuji nové a nové typy rostlin, navíc s nastoupanými metry začínají přicházet i parádní výhledy na hory kolem. Mohl bych tudy chodit celej dej, děsně mě to baví. Trošku mi dělá vrásky počasí, jelikož začíná lehce mordorovatět. Pár kapek ale problém vyřeší a je zase hezky. Navíc to parádně osvěžilo vzduch. Dostávám se na hřebínek a kolem 2 baráčků, které vytvořily obec Las Casillas (alespoň na mapě, v reálu to jsou je random baráky v divočině), pokračuji do cedrového lesíku. Poprvé vidím tohle fancy křoví, kvůli kterému sem spousta lidí jezdí. Ráz přírody se tím během chvíle úplně změní, pecka. Pokračuji dál do listnatého lesa, kterej už taková paráda není, ale zas tu objevuji u opuštěné stavby mandarinkovník. Vezmu si degustační 3 kusy a stoupám dál. Dolu, nahoru, dolu a jsem v obci Chamorga. Ta se vyznačuje tím, že tu končí silnice, začíná několik výletů pro línoprdelníky a jinak tu pořádně nic není. Moje cesta vede stále po žluté vzhůru k Faro de Anaga. Flóra tu je už taková typická přímořská, takže šutry, sem tam kaktus a jinak nějaká tráva. Po necelých třech kilometrech přicházím k majáku, který je obehnaný ostnatým drátem a není ani příliš oku lahodící. Výhledy dolů na oceán jsou ale super. Lámu to doleva na pobřežní stezku, která mě má dovést do městečka Benijo. Po pár metrech je tu cedule zákaz vstupu a nějaký další výstrahy. No ale já tudy projít musím, jinak bych nic pořádně nestihnul. Musím tedy ohnout zákon a ceduli pro případné kontroly jakoby nevidět. Jako po celý délce uzávěry nakonec nebylo nic zásadního, jen asi na dvou místech to vypadalo, že se tam ze skal vysypalo pár šutrů a možná pro nezkušeného trekkera číhalo nebezpečí v podobě headshotu. Mám toho nachozeno už dost a nejsem úplnej dement, takže tyhle věci řeším na jakýkoliv cestě stejně už preventivně. Celá pobřežní pěšina se příjemně houpe bez nějakých větších klesání či stoupání a jsou z ní po celou dobu vidět dvě skály, které jako prehistorický ještěr vystupují z oceánu. Náramná podívaná.
I pobřežní cesta do Benija má co nabídnout
V městečku Benijo opět začíná silnice a tedy i lehký turistický ruch. Místní pláž s černým pískem je jedna z vyhlášených lokalit na Tenerife a je opravdu parádní. Když k tomu přidám divoký oceán a další skály, které z něj trčí, je ta podívaná opravdu dramatická. Určitě must see místo ostrova. Odtud jsem původně plánoval zkrácení cesty autobusem nebo stopem, ale jelikož mám fakt dobrej čas a dostatek sil, rozhodnu se do městečka Taganana dojít hezky po svých. Z pláže vede navíc žlutá ještě asi půl kilometru přímo po pobřeží, takže si to fakt užívám. Poté už pokračuji po silnici až do vesnice Almáciga, kde si v místním minishopu doplňuji zásoby a hlavně vodu. Zde se odpojuji ze žluté a do Taganany pokračuji po pobřežní silnici.
Dramatická pláž v Beniju tě přenese na divoká pobřeží
Později večer tam bude i míň lidí
Začíná se pomalu šeřit a já přemýšlím o nejlepší lokaci pro spánek. Můj cíl je jasný, dneska chci spát prostě někde blízko moře a ideálně někde, kde budu mít klid. Zkušeným okem najdu na své offline mapě usedlost Tachero, která je hezky odříznutá od zbytku civilizace. Se soumrakem tedy přicházím asi ke třem obydlím a kamenné silnici osvětlené lampami. Vše míjím a scházím dolů na kamennou pláž, po které pokračuji až za první záhyb, kde u ústí občasného potoka nacházím relativní rovinku pro karibábu. Navíc u velkého kamene je poměrně fajn prostor pro uchycení tarpu, jelikož počasí vypadá všelijak. Ještě zkouknu na googlu, kdy je na tomto pobřezí high-tide nebo-li příliv. Můj bivak je totiž aktuálně asi tak 2 metry nad úrovní oceánu a nerad bych v noci měl z karimatky plovoucí lehátko kdesi na cestě směrem k ostrovu La Palma. Vše vypadá, že by mohlo klapnout, dávám tedy večeři a jdu spát. V noci mě pak opakovaně probudí déšť, ale díky prozřetelné instalaci tarpu to mám dost na salámu. Parádní noc se zvuky oceánských vln, který se snaží oblíznout moje stanoviště, ale marně!
Občas je to spaní lehce adventure
TIP DNE: Plynovou bombu do vařiče seženeš skoro v každém železářství, takže se nemusíš bát, že budeš pak jen o guacamole a jamónu. I když i to by byla pecka!
DEN 2: MONTE TABORNO – MATTERHORN TENERIFE
Čas: 8 hodin, 30 minut
Délka: 26,47 km
Převýšení: 2128 m
Klesání: 1182 m
Trasa: https://mapy.cz/s/luvovudage
Komplikace dne: Transport na začátek GR 131
Ráno jsem se nalezl v suchu a bezpečí, tudíž moje večerní práce s googlem dopadla na jedničku. Trošku jsem se ráno rozšoupnul se snídaní, takže první akce dne byla jasná. Dojít zpátky na trasu do Taganany a najít tam nějaký shopík. Kolem půl deváté to už brousím mezi regály místního koloniálu a nacházím i čerstvé teplé pečivo, které před pár sekundami dovezl týpek na korbě. Zase skvělej timing! U rozcestníku konstatuju, že do všech směrů to ukazuje 3 kiláky, takže je všechno vlastně za rohem. Nicméně já mám hned z rána naplánován výstup po žluté na hřeben ke kopci Roque de los Pasos, kde jsem na netu našel šanci na jeden z nejlepších vavřínových lesů na ostrově, který je bez permitu. Nejsem socka, jen prostě ještě večer předem většinou nevím, kam půjdu, tudíž bookovat nějaký vstupy s velkým předstihem je pro mě mission impossible. Tenerife je tak populární, že je prostě všechno hned plný někdy i několik týdnů dopředu, takže asi tak. Já jsem naštěstí tovaryš šikovný a umím si poradit :-).
Východy slunce jsou na pobřeží kulervoucí
Začínám stoupat do husté zelené vegetace, která mi před stále sílícím sluníčkem poskytuje vcelku příjemný chládek. Cesta začíná být vcelku stereotypní bez významnějších výhledů a všudypřítomný prales je sice fajn, ale ne zas tak kulervoucí jako předchozí den. Konečně jsem skoro nahoře a asi 300 metrů před rozcestníkem začíná nádherná vavřínová pasáž. Všechno tu působí hrozně starobyle a klidně a já si tento krátký kousek procházím asi 3x, jelikož se ho nemůžu nabažit. Je to prostě úplně něco jinýho než doposud. Trošku jako exteriéry pro nějakou dobrodružnou fantasy, nicméně Frodo ani Saruman na mě nikde nebafnuli.
Vavřínové lesy jsou jedna z must see věcí na Tenerife
K velkému zklamání narážím nahoře pouze na obyčejnou silnici bez výhledů do krajiny. Pro motorizované turisty je to fajn, jelikož zvednou svoji prdel od volantu a za 3 minuty jsou v krásné lokaci, mě ale ta odměna po dlouhém stoupání chutná prostě víc! Nejsem silniční typ a nikdy nebudu, proto jsem rád, když po chvíli uvidím rozcestník s informací, že do vesničky Afur musím zalézt zpátky do lesa. Začínám klesat a k mému překvapení je zde krajina úplně jiná. A zase famózní. Stezka se vine po jakémsi hřebínku, podél rostou různé druhy keřů a stromů a co chvíli mám výhledy, na které jsem čekal. Zelené hory s ostrými rysy vypadají z dálky impozantně a já si připadám jak někde v Jižní Americe. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale na fotkách to prej takhle vypadá.
Cesta do vesničky Afur nabízí nádherný panoramata
Kdyby mi někdo řekl, že je to fotka někde z Bolívie, věřil bych
Téměř dva dny lopocení s plnou polní, nahoru, dolu, lesem, nelesem, plážema, silnicí, to na člověku zanechá stopy a taky pěkný buket. Skoro jako prošlej pomeranč – plnej šťávy, ale žrát se to už nedá. Když jsem na sestupu potkal luxusní potůček, který vytvořil téměř přírodní ledovou vanu, nebylo co řešit. Do roucha Adamova a hezky ze sebe udělat voňavého východního turistu, směřujícího konečně díky volbě prezidenta západním směrem, který jsem držel i na mapě Tenerife. Po této hygienické vložce jsem „voňavý“ (pořád jsem měl na sobě ty zpocený hadry, takže ta hygiena byla stejně kampaň, jako když Babiš v televizi žmoulal jezulátko) dorazil do malebné minivesničky Afur. Krásné náměstíčko uprostřed dramaticky stoupajících hor v okolí působilo skoro jak exteriéry z filmu od Petera Jacksona. Měli tu i volný lavičky, takže zbytek pečiva a guacamole bylo jasnou volbou. Uspokojil jsem se gastronomicky i vizuálně a mohl vyrazit do dalšího stoupání.
Afur je sice malá, ale o to hezčí a malebnější vesnice
Tentokráte do obce Taborno, kde na mě čekal proslulý tenerifský Matterhorn – Roque de Taborno. Výhledy byly opět neskutečný, počasí už moc ne. Zatáhlo se a začalo dokonce pršet. Naštěstí to byla jen epizodní role a za chvíli už obloha opět zpolojasněla. Po krásným hřebínku následoval traverz lesem do Taborna. Tady jsem si chtěl doplnit zásoby vody, ale poprvé a ne rozhodně naposledy jsem se stal obětí mapy.cz. Avizovaný kohoutek byl místními obyvateli deinstalován a já místo hltání doušků čerstvé osvěžující vody jen polknul na sucho. Z Taborna vede okružní cesta k samotnému vrcholu, který se dá přes několik výhledových spotů hezky obkroužit, takže i při absenci výstupu na vrchol postupně tu lookoutovou třistašedesátku nasbíráš. Kousek za první vyhlídkou se cesty sbíhají na úzký hřebínek, kde jsem narazil na fungující kohoutek s pitnou vodou, heureka! Odtud už jsem to kosil vyhlídku za vyhlídkou. Všem doporučuji žádnou nevynechat, jelikož každá nabízí úplně jiný pohledy. Stačí si pak jen vybrat, zda tě baví „Matterhorn“, moře s útesy nebo ty krásný kopečky. Nejlepší byla stejně ta na nejvíc na severu – Mirador Roque de Taborno.
Roque de Taborno nebo-li tenerifský Matterhorn
Kolem něj je spousta parádních vyhlídek
Na všechny strany
A každá z nich je jiná a unikátní
Po týhle okružní parádě, který nechybělo vůbec nic, jsem musel čelit jednomu budoucímu problému, který se v čase zhmotnil do poměrně aktuálního. Jak se dostat ještě dnes do La Esperanza na začátek GR 131. Autobus mi evidentně ujel před nosem, což jsem zjistil důkladným studiem jÍzdního řádu na liduprázdné zastávce a další měl jet až kdoví kdy. V hlavě jsem se tedy rozhodl stopovat. Síla lidské mysli je neuvěřitelná a ještě než jsem zaujal pozici a zvedl palec, zastavilo u mě auto s postarším německým párem s informací, že autobus před chvíli odjel a jestli nechci svézt. Jsem dobrej mentalista, ale ještě lepší logistik, a tak nabídnutá ruka v podobě extrakce defacto na přesné místo se nedala odmítnout. Oni měli hlad a já potřeboval do La Laguny. To je win-win. V této skoro aglomeraci hlavního města je hodně restaurací a je to i ideální výchozí bod pro dopravu do La Esperanzy. Navíc by odtud měla jezdit i speciální autobusová linka. Po cestě jsme si povídali o všem možném, ale i o politice. Došla i řeč na nového prezidenta, na kterého se sami zeptali. Jen při zmínce slova Babiš následovala téměř okamžitá reakce – populist and risk for Europe. Stačí prostě vyrazit za čáru a rozšířit si trošku obzory, jak nás vidí svět. Fakt to byla kampaň. M&M’s neboli Michel a Mariane mě vysadili kousek od centra města, ale hlavně kousek od Meracadony. Asi nemusím dodávat, co jsem si koupil do zásoby a další dva dny jedl.
Doplnění zásob a tradiční proviant z Mercadony
Přehnaný optimismus a sebedůvěra občas škodí, a tak nápad pana Cimlera, toho času dost na hrušce, že skipne bus a bude stopovat, byl později po zásluze potrestán. Výpadovka k La Esperanza vede totiž kolem severního letiště na Tenerife, tudíž je pro stop velice nevhodná. Asi po půl hodině střídavé chůze a stopování jsem se na to nakonec vykašlal a prostě šel k nejbližší zastávce. Ono to sice mělo bejt asi jen 8 km, ale pořád do kopce a já už byl docela uondanej. Kousek od první zastávky jsem ještě nechal přijíždějící autobus plný optimismu z budoucího stopu odjet, u té další jsem ho už sedící na batohu v začínajícím šeru netrpělivě vyhlížel. Naštěstí na této trase jezdí bus každou půl hodinu, takže jsem se poměrně brzo dočkal. Do La Esperanzy jsem pak dorazil téměř za tmy a ihned vyrazil na start celého treku.
Začátek treku GR 131 v La Esperanze
Rychlá fotka u cedule GR 131 a za svitu pouličních lamp jsem začal ukrajovat první stovky metrů pochodu. Cíl byl jasnej, dojít někam mimo civilizaci, kde se bude dát spát venku. To se mi podařilo asi až po 3 kilometrech, kdy jsem na jednom rozcestí zabočil do lesa, natáhl mezi větvemi tarp a za pár minut už tvrdě spal. V noci mě sice vzbudil déšť, ale po lehké úpravě přístřešku jsem byl už v suchu a bezpečí a mohl se těšit na další den.
Ne vždy tu svítí sluníčko
TIP DNE: Stopování na Tenerife jde vcelku hladce, když ho neprovádíš v okolí velkým měst nebo letiště. V turistických odlehlých částech jsou lidé milí a ochotní, ve městech už je to horší.
DEN 3: 1. ETAPA GR 131 – LA ESPERANZA – LA OROTAVA
Čas: 8 hodin, 39 minut
Délka: 32,22 km
Převýšení: 1474 m
Klesání: 1505 m
Trasa: https://mapy.cz/s/kahohaguda
Komplikace dne: Nekonečnej borovicovej les
Po rozednění jsem měl možnost spatřit, v jakém sajgonu jsem si v noci ustlal. No no nic, sbalil jsem mokrý tarp, suchý spacák, dal rychlou snídani a vyrazil na první denní metry GR 131. Úvodní kilometry mě moc nenadchnuly, široká cesta s vyježděnými kolejemi, listnatý stromy jako u náš v ČR, výhledy žádný. Nudnej rozjezd, o to větší tempo jsem zařadil, abych byl z tohoto prologu rychle pryč. Po tý zelený nádheře v Anaze tohle bylo, jak když ze Slovinska od řeky Soča přijedeš k pražskému Botiči. Po několika kilometrech cesta z hlavní cesty odpočila do lesíka a začala se měnit i flóra. Prim začal hrát místní endemit, borovice kanárská. Pecka, nádherný lesy, krásná vůně, na zemi okrová podestýlka z dlouhých jehlic, konečně změna! Toto nadšení ze mě však po několika kilometrech vyprchalo, jelikož tenhle vizuál se v čase ani v prostoru neměnil. Po cestě jsem potkal i několik přístřešků s dřevěnými lavicemi, které přímo vyzývaly k nocování. Jsou vyznačeny na mapě, takže právě jeden z nich jsem si vytyčil jako dnešní možný cíl. Možný proto, jelikož jsem nevěděl, jak mi bude cesta odsejpat a zda nakonec v něm bude volno a jeho služby nevyužije jiný vandrák. Každopádně kolem La Orotavy jsem měl těhle vymazlenej domečků vytipováno víc, takže pohoda.
První kilometry nenabízí příliš zábavné prostředí, toto je spíše vzácnost
Na první shelter jsem narazil asi po 10 km mé pouti a jelikož mě začínal chytat hlaďák a vedle byl hned i funkční zdroj vody, pauza byla na místě. Navíc skrz ten v té době ještě fajnovej les začalo prosvítat sluníčko. To se mě drželo i na dalších kilometrech v jehličí. Jakmile byl čas oběda, zapadlo a vystřídala ho poměrně hustá a chladivá mlha, která se v hustém lese plížila po cestičkách a proměnila celý trek do takových těch hororových exteriérů. Jako ne že by mi mlha nějak vadila, stejně byly hovno výhledy a aspoň jsem mohl jít rychleji, páč trasa postupně vystoupala až do 1800 výškových metrů a vedro teda fakt už nebylo. Hrozně rád bych napsal nějaký tipy na hezký nebo zajímavý místa, ale kde nic není, ani Cimi to nenajde. Jedinej lehce epickej point mohl být v místě, kdy trasa GR 131 protínala soutěsku Barranco del Infierno. V mlze jsem zde zaregistroval skalní výstupy bez borovic, cesta byla často ohraničená dřevným zábradlím a od skal strmě klesala kamsi do neznáma. Na googlu zde propagovali první výhled na Pico. Takže asi fajne spot, ale já si to tak mohl maximálně domyslet. No nic, stejně tyhle místa měla jepičí život. „Hurá“ zpátky do lesa. Začal jsem klesat a jediný, co rozptýlilo už moji dost letargickou pozornost, byly zvláštní lišejníky, který visely jak nějaký bílý liány z větví stromů, pardon borovic, tady totiž nic jinýho neroste žejo. Nejenom, že celou cestu byla teda všude borovice a nic jinýho, ale navíc to co jsem nastoupal „na výhledy“, tak jsem do La Orotavy zase naklesal. Takže zbytečnej kopec, zbytečný km, zbytečná celá etapa GR 131. Nic tu není a určitě se to dalo vést jinudy. Tuto negaci jsem pak šířil jako evangelium i dalším potkavším na trase a od pro ně konce treku jsem je odrazoval. Ať radši jedou do Anagy a něco vidí, než se tady jebat v jehličí.
Endemitní borovice, všude kam se podíváš
V noci by tu byly dobrý exteriéry na horory
Po sestupu do nadmořské výšky, kde jsem dneska začal, jsem se dostal opět na širokou cestu. Mlžné výhledy jsem nechal vysoko nad sebou a vrátil se alespoň do sluníčkové země. Hluboko pod sebou, pořád jsem byl cca 1200 nad mořem, jsem viděl budovy města La Orotava a taky modrý oceán. Docela fajn po celém dni čumění do dřeva nebo mlhy. Začala mi docházet voda, ale na mapě byl značen jakýsi amfiteátr, po jehož obvodu bylo nespočet kohoutků. Vodní ráj, zde se upiju k smrti! Leda hovno, ani jeden nefungoval a ještě tam měli siestožrouti ceduli, že je to nepitný. Jako měli svatou pravdu, že se to pít nedá, když to ani neteče. Naštěstí funkční kohoutek byl asi 500 metrů zpět, který jsem před pěti minutami velkoryse minul s vidinou tohoto vodního edenu. Do mého vytipovaného spaní zbývaly už jen 4 kilometry, které jsem po napojení vysekl poměrně rychle. Cesta se motala kolem starého vodovodního potrubí, což by v případě nefunkčnosti i toho osamělého kohoutku byla dobrá provokace. Na místě byl nejenom krásnej přístřešek, ale o skálu níže i poměrně děsivej kříž, který vypadal jako nějaký obětiště. Jak jsem se tak motal kolem, přisedla si do přístřešku i jedna smíšená dvojice. Zaslechl jsem češtinu a ruka byla v rukávě. Všichni jsem tu chtěli spát, takže jsme si vyjádřili vzájemné souhlasy, pokecali o ostrově a vzájemně se obohatili. Pro mě to byl gamechanger výletu a pro ně možná taky. Já jim poreferoval o míře zbytečnosti jejich posledního borovicového úseku a oni mě o záchytném bodu na Teide, kde mohu přespat. Dozvěděl jsem se totiž o otevřených vrátkách v místnosti vedle zavřené chaty Altavista, kde jsou lůžka až pro 6 osob. To byla naprostá pecka, jelikož budu moci spát ve výšce 3250 metrů, nebudu muset vstávat někdy ve 2 ráno a na východ slunce na Teide to budu mít, co by kamenem dohodil a s báglem na těžko došel. Moc se o tom prý neví a objevili to kdo jiní, než nějací další češi, kteří si to předávají dál a dál. I já posléze další dny tuto informaci s chutí šířil. Miluju lidovou slovesnost.
Značení je tu ale super
TIP DNE: První etapa GR 131 z La Esperanzy do La Orotavy je spíš přehlídka hustého porostu borovic a je to vcelku zbytečnej úsek. Jestli nejsi obsedant a nevyžaduješ přesné projetí trasy GR, radši si ušetři ten 1-2 dny a strav je třeba v parku Anaga, ten to rozhodně stojí.
DEN 4: 2. ETAPA GR 131 – LA OROTAVA – ALTAVISTA SHELTER
Čas: 6 hodin, 26 minut
Délka: 22,26 km
Převýšení: 2447 m
Klesání: 152 m
Trasa: https://mapy.cz/s/padesularu
Komplikace dne: Možná obsazenost chaty Altavista
Na dnešní etapu jsem se rozhodl si přivstat, jelikož jsem chtěl být na chatě brzy. Přeci jen 6 lůžek není moc a potenciálních zájemců může být mnoho. Tento „strach“ mě pak provázel skoro celou cestu a ve finální pasáži stoupání mě motivoval nepolevovat. Za šera ukusuji tedy první metry a poslouchám křupání bot, které odstraňují z porostu všudypřítomnou námrazu. Jojo, tady už fakt vedro není. Asi po kilometru na mě konečně bafne první výhledy a já v dálce vidím majestátně se tyčící nejvyšší horu Španělska. Tento masiv, který je třetí nejvyšší sopkou světa, jelikož měří od úpatí v oceánu kolem 7000 metrů, působí vskutku impozantně. Kochačka krásná, ale krátká. Borovice is back a je jí mnoho. Celou cestu z La Orotavy až na začátek národního parku u obce El Portillo mě tedy provází dejavu ze včerejška. Nic, aspoň se nezdržuju focením a makám do kopce. S koncem lesa začíná úplně jiný svět, pustý, bez stromů a neuvěřitelně barevný. Hlína a kameny mi ukazují spousta odstínů žluté, oranžové, červené a černé. Novej svět, nová energie. Mnou vytipovaná restaurace přímo v El Portillu je zavřená, ale naštěstí na mapě nacházím jinou, o pár km dál v Portillo Alto. Zde si pořádně naložím teplého jídla, na záchodě doplním zásoby vody, koupím nějaký pečivo a dám pápá ofiko trase GR 131. Ta totiž srabácky vede kolem hory a to mě neba. Já chci nahoru a chci tam hned! Na trasu se zase napojím až zítra odpoledne a musím říct, že tento výškový upgrade stál rozhodně za to a místa (nejenom vrchol hory), která jsem viděl, byla ta nejhezčí na celém treku.
Z El Portilla už se budeš kochat Pico del Teide
V mnoha kompozicích
Ze všech však vypadá majestátně
Po jídle nastupuji na modrou trasu na S-24, která mě dovede na rozcestí. Zde volím S-6, po které mírně stoupám až k úpatí Teide. Celou dobu krajina jak z Marsu nebo Měsíce s výhledy na ten nádhernej kužel, kterej je ale lehce zanořen v oparu. Viditelnost sice není level nekonečno, ale je to děsně krásný, barevný, dechberoucí a životobohacující. Je mi krásně a hrozně si to užívám. Jedinou mochou je nějaká dvojice batůžkářů kdesi daleko přede mnou. Zde začíná moje lehká posedlost a strach z konkurence na chatě. Zrychluji a dělám si z nich soupeře skoro na život a na smrt. Jsem rozpolcen, jedna moje polovina říká – kochej se, foť, užívej si výhledy – a druhá – makej ty magore nebo bude spát někde venku a umrzneš. Kdo mě zná, tak ví, že jsem v životě děsně efektivní, takže nakonec zvládám makat, kochat se i fotit. Můj hunt však brzy končí, páč je jednak předběhnu a druhak se nakonec odpojí úplně na jinou cestu. Čím víc se blížím k úpatí, potkávám více a více lidí. První co kontroluji, je bagáž a poté až vše ostatní. Všichni jsou nalehko a vrací se z vrcholu. To nejsou soupeři, jsem v klidu. Na úpatí končí hlavní cesta a začíná pěšina, která strmě stoupá přes kameny vzhůru na vrchol. Z poctivé výškové hoblovačky, která je technicky velice lehká, se několikrát stává opět hunt na potenciální soupeře. Pár jich šmiknu, ale zjevují se další a další a můj batoh je těžší a těžší. Nakonec polevuji a nechávám to osudu. Fakt se tu s báglem, kterej i tak je oproti klasickejm trekerům na těžko dost odlehčenej a ekomickej, nahánět s lidma, který nakonec pravděpodobně sjedou dolů lanovkou. K chatě, která je opravdu zavřená docházím poměrně brzy odpoledne. Přístřešek napravo je opravdu otevřen a je úplně prázdný – vyhrál jsem, jsem tu první, mám kde spát, neumrznu a zítra si v pohodě vstanu na východ slunce. YES!! Zbytek odpoledne už jen tak zevlím kolem chaty, pozoruji lidi, kteří tu na kamenech odpočívají a kochám se nádhernými výhledy. Pozdě odpoledne přijde na ubytko ještě jedna dvojice, ale i tak v přístřešku zbývá místa dost. Navečer se mi dokonce naskytne jakási forma inverze, když mraky dole utvoří bariéru a odsud z vrchu vytváří jakési fejkové moře. Krása střídá nádheru. Jsem ve 3250 metrech, zapadá slunce a jsem happy.
Zavřená chata Altavista
S otevřeným přístřeškem
Západy slunce z výšky nad 3000 metrů mají své kouzlo
TIP DNE: Povídej si s trekery, které potkáš na trase. Většinou ti poradí aktuální tipy na trase, hlavně co se přespání a vody týče. Při výstupu na Pico del Teide rozhodně doporučuju využít přístřešku u zavřené chaty Altavista, ranní vstávání na východ slunce bude rozhodně příjemnější.
DEN 5: 3. ETAPA GR 131 – ALTAVISTA SHELTER – VILAFLOR
Čas: 11 hodin, 19 minut
Délka: 34,91 km
Převýšení: 1593 m
Klesání: 3189 m
Trasa: https://mapy.cz/s/lucagubaja
Komplikace dne: Hlava mě nutila jít dál, ale nohám už se moc nechtělo
Dnes mě čekala možná nejdelší etapa výpravy opět s nejistým koncem. Chtěl jsem po zdolání nejvyšší hory Španělska dojít co nejdál, aby mi následující den zbyl co nejkratší úsek GR 131 a já se mohl přesunout na severozápad ostrova k osadě Masca a stihl tam vše alespoň krátce prozkoumat. Času na ostrově mi už moc nezbývalo a i když jsem měl pomyslný vrchol stále před sebou, bylo potřeba to vše alespoň hrubě časově učesat. Každopádně ráno bylo jasný. Vstávačka kolem 6. hodiny a vyrazit posledních cca 500 výškových metrů na východ slunce na vrcholu. První výškový metry byly náročný, než jsem se ve tmě trochu rozešel. Po cestě jsem už potkával další světlušky, který vyrazily o dost dříve někde dole z úpatí od parkovišť. Některý byly ve sportovním, některý ale v takové ležérní módě a svítily si mobilem. No trošku bizár, ale jak jsem řekl, výstup není vůbec technicky náročnej, jen je to dlouhý a vysoký. Asi 200 výškových metrů pod vrcholem už nebyla třeba čelovka a já mohl pozorovat opět barevnou scenérii s místy sněhovým upgradem. Velkou výhodou této ranní turistiky je, že místní drábové přijíždějí až první lanovkou v 9:00, takže požadovaný permit k výstupu na vrchol nemá kdo před touto hodinou zkontrolovat. A navíc, východ slunce na každý hoře je stejně nejvíc. Od lanovky tedy odbočka do koridoru k vrcholu a s krátkými přestávkami na vydýchání a fotoshooting hurá nahoru. S prvními paprsky olizujícími špičku kráteru sopky i já svými Salewami olizuji poslední šutry na samém vrcholu.
Východ slunce těsně pod vrcholem ti dodá potřebnou energii
O tomhle člověk sní, že na vrcholu Teide se klapne
Až tady si uvědomíš majestátnost a prominenci hory
Jsem tu včas, nejsem tu zdaleka sám, ale i tak je to jeden z nejvíc momentů na ostrově. Díky výšce a postavení vrhá hora svůj kuželovitý stín dolů na pevninu i oceán a vytváří jednu z nejhezčích východových scenérií, který jsem kdy zažil. Navíc díky velikosti kuželu a jeho rozprostření daleko dole na hladině oceánu dostává pojem metrů nad mořem úplně jiný rozměr. Jsme hrozně vysoko a je to tu hrozně krásný. Další nejvyšší bod evropské země zdolán, další zářez do Koruny Evropy, ale sakra hlubokej. 3718 metrů nad mořem, Kanáry, sníh, oceán, celý ostrov na dlani, chceš ještě nějakou další pozvánku?
Za chvíli už bude pařák a mraky se rozptýlí
Na sestupu tě provází opět úžasná sopečná krajina
Není čas ale otálet a moc tu zevlit, jelikož hodina eurovýběrčích se blíží, tudíž je záhodno zmizet z vrcholu pryč. K lanovce je sestupovka stejná, odtud už ale zabočuji doprava klesám sopečným suťoviskem k menšímu sopečnému kráteru Pico Viejo. Na jeho vrchol vede krátká odbočka přes planinu, která hraje všemi barvami. Nudnou černou už doplnila i žlutá, rudá, oranžová, okrová a další. Z okraje Pico Viejo je další nádherný výhled dovnitř do kráteru, který je opravdu monumentální. Spolu s všudypřítomnými barevnými kombinacemi je to spot, který by byla škoda na sestupu minout. Od kráteru pokračuji v dlouhém klesání, kde začínám po čase opět potkávat sem tam nějakou vegetaci, takže na barevnou paletu přidávám i nějaký ten odstín zelené. Za zlomem dole v dáli se už tyčí cosi mému oku rušivého, co na první dobrou úplně do krajiny nezapadá. Zajímavá soustava skalních útvarů na poměrně malém prostoru vypadá jak povrch planety ze Star Wars nebo Strážců Galaxie. Jedná se o jednu z nejnavštěvovanějších přírodních pozoruhodností ostrova – Roques de García. Z dálky je to fakt super, z blízka o trochu míň. Ne kvůli tomu, že by ty skály byly nějaký hnusný, naopak, jsou nádherný a různých tvarů a struktur. Bohužel kolem vede chodníček pro turisty s lanovými zábradlíčky a s davy zástupců druhu Homo sapiens sapiens, který se vyznačuje pomalou chůzí, špuntováním úzkých cest, lezením do fotokompozic a hlučným chováním v krásný přírodě. Skaliska si obejdu, v rámci možností nafotím a mizím co nejrychleji pryč. Beru to přes místní restauraci, kde si doplním vodu a dám něco k jídlu. Důkazem frekventovanosti místa je to, že jen čekáním na bezpečný přechod lokální silnice strávím asi 2 minuty.
Roques de Garcia je pak příjemný zpestření
Ale jen ráno, pak se sem nahrne spousta lidí
Takže pokochat, zamávat Teide a pryč
Za silnicí se opět napojuji na originální trasu, která kopíruje úpatí kopce Guajara. Po cestě jsou opět nádherný skály, různých tvarů, složení a sklonů. Skoro nikoho tu nepotkám a je to možná ještě hezčí než samotná oblast Roques de García. Pecka, cesta krásně ubíhá, vpravo tyhle boží skály, vlevo výhledy na Teide. To mě baví! Po nějaké době se na rozcestí odpojuji doprava a začínám stoupat do sedla Degollada de Guajara, kde se naposledy ohlédnu za kulervoucí siluetou sopky Pico del Teide. Dávám páčko a opět klesám. Nohy už začínají být dost kožený, ale cíl je ještě daleko. Začíná to bejt trošku na morál. Prostředí se mění a z různobarevných sopečných polí začínají opět vyčuhovat moje „milované“ borovice.
Je tu totiž spousta dalších přírodních krás
Který čekaj na objevení
A o kterých se moc nemluví
Paisaje Lunar za návštěvu rozhodně stojí
Asi kilometr za koncem hranice národního parky jsem si našel odbočku k další tenerifské specialitě. Paisaje Lunar je skalní město, který na první pohled vypadá jako mistrovské dílo z písku. Je ale tvořeno z horniny zvané tuf, která vznikla ze sopečného popela, který se po erupci zpevnil. Neuvěřitelný! Nic podobnýho jsem nikde neviděl. Působí to jak kdyby sem někdo vysypal několik tatrovek s pískem a pak si tu dlouhý hodiny hrál. Sice jsem k tomuto skvostu musel pár desítek výškových metrů zklesat z původní trasy GR 131, ale rozhodně to stálo za to. Den se pomalu krátí a já musím kopnout do vrtule, abych se dostal někam k Vilafloru. Sestup už spadá opět do borovicového stereotypu, takže nic popisuhodnýho. Trošku jsem si zanadával za Vilaflorem, jelikož jsem čekal už jen klesání. Bohužel zde universum do trasy postavilo další kopec a já po 30 km s bagáží a téměř 11 hodinami na cestě už nejsme úplně fresh. Naštěstí můj cíl, zřícenina Horno de brea, kde chci dneska spát, je už nedaleko. Jako mantru na zklidnění hormonu jsem si opakoval – „Drž hubu, mohlo ti pršet a mohlo to bejt o dost horší. Neremcej a makej.“ I tak to dvě kila výškových ještě dalo. Na vrcholku kopce mezi kameny rozkládám tábořiště, instaluji tarp a dělám jídlo. Po nějaké zřícenině tu sice není ani stopy, ale výhled do okolí je fajn a jsem tu sám. Klesání 3189 metrů považuji s báglem za solidní počin a v klidu usínám.
Ráz krajiny se na sestupu mění, barevných palet přibývá
Není špatného místa na spaní, jen špatně vybaveného kempera
TIP DNE: Když dorazíš na vrchol Teide před 9. hodinou, mineš správce parku a nebudeš se muset prokazovat permitem na výstup, které navíc bývají dopředu vyprodané. Jako další bonus je spektakulární východ slunce se stínovým kuželem, který sopka vrhá na plochu pod sebe. Vskutku unikátní zážitek.
DEN 6: 4. ETAPA GR 131 – VILAFLOR – ARONA + MASCA
Čas: 13 hodin, 24 minut
Délka: 15,3 km
Převýšení: 358 m
Klesání: 1359 m
Trasa: https://mapy.cz/s/huhorufuru
Komplikace dne: Zpoždění autobusu a ujetí navazujícího spoje
Večer jsem si dal jasný cíl, z GR 131 už co nejrychleji vypadnout, abych stihl co nejvíc ze západní strany ostrova. Dal jsem si tedy přísnej budíček na cca 5 hodin ráno. Rychle pobalil věci, snědl zbytek zásob a za svitu čelovky vyrazil na poslední asi 15 kilometrový úsek. Sice byla tma, ale díky stínům všudypřítomných borovic mi bylo jasný, že jsem zas tak o nic nepřišel. Za svítání jsem procházel asi 2 koryta totálně vyschnutých řek s vtipnými cedulemi s obrázky rybolovu. Myslím, že místní předseda rybářského kroužku má docela tvrdej chleba. U vesnice Ifonche jsem se dostal konečně na větší cestu, ven z lesa a mohl se kochat výhledy dolů k pobřeží. Borovice skončily a začala zase obrovská plejáda kaktusů a další fajnový trávy. Botanická je zpět a výhledy taky. Na signálu jsem se podíval, jak si zhruba vedu a v kolik mi asi z Arony jede autobus. No a bylo po kochání. Zbýval mi ještě docela kus cesty a bus měl jet za několik desítek minut. Z panoramatické procházky s nastupujícím pocitem sebeuspokojení, jak jsem celej trek zvládl za necelých 3,5 dne (místo 5-6 dní) se stal indiánský polosprint. Bus měl jet v 9:30, pan Cimler dorazil 9:29 ke dveřím. Asi dobrý. Cíl splněn, celá trasa včetně tuningu Pico del Teide zmáknuta za neskutečnej čas a já už mohl přemýšlet nad logistikou předposledního dne na ostrově.
I konec trasy slibuje botanickou zahradu a rozhodně nenudí
V Aroně se vyfotíš u cedule a mizíš na autobus
Autobus mě vysadil v centru Los Christianos. Celý město je klasickej nablejskanej resort, kde se baťůžkář cejtí jako bezďák v Sherwoodu před Hlavákem. Je tu ale drobná změna, místo dámiček v bikinách a kroptopech a nařachanejch borců, který nesou dva obří melouny v podpaždí, aby vynikly jejich bicáky, tu je mraky důchodců, který to perou na svých elektrovozítkách jak v Rychle a Zběsile. Sranda. Moje filozofie i po marastu středem ostrova zůstala neměnná. Nejdřív do Mercadony pro guacamole a pak řešit všechny trable světa. Na lavičce v parku jsem našel na bookingu svoje poslední útočiště – krásný a levný ubytko v Las Manchas, kousek od epické pirátské vesnice Masca. Obecně ceny v tomto 70+ ráji byly všechny vodskočený na nesmysl, takže tohle byl zlatej grál. Navíc autobus mi tam měl z nádrží jet za 20 minut, takže všechno značka ideál. Bohužel i mnou vychvalovaný systém dopravy má své mouchy a díky zpoždění jsem nestihl přestup a byl odsouzen k cca 2 hodinám čekání na další spoj. Se zmrzkou a opalovačkou na nedalekém molu na pláži to bylo nakonec docela snesitelný. Autobus mě vysadil na křižovatce před městem Santiago del Teide a já musel ještě asi 2 kilometry dojít. Rychlej self check-in a hurá zpátky do Santiaga na bus do Mascy. Vše už nalehko. V Santiagu jsem před odjezdem nasál ještě atmosféru místního happeningu na náměstí, kde hráli zrovna nějací lokální Eva a Vašek. Akorát místo Evy tu byli další 3 Vaškové.
I samotná chůze z Las Manchas je paráda
Autobus mi krásně na můj plán navazoval, nicméně už bylo docela pozdě, takže bylo jasné, že to bude rychlosturistika. Do údolí, kam jsem stejně neměl permit jsem nemohl, takže můj cíl bylo vidět pouze slavnou scenérii z fotek, kde je hlavní část vesnice zařízlá na zeleném hřebeni a vše vypadá jak z Pirátů z Karibiku. Abych se vyhnul davům a vše si více užil, nechal jsem se odvézt až o dvě zastávky dále na hřeben Cruz de Hilda, odkud jsem po žluté začal klesat k pirátské vesničce. Nepotkal jsem tady ani živáčka, opět se ukájel nad kombinací palem, kaktusů a tisíci druhů roští s výhledem na oceán a vesnici dole. Jeden z nejhezčích minitreků na ostrově! Do už poloprázdné Mascy jsem došel na západ slunce. To byl asi ten nejlepší možnej konec celýho dne a celkově návštěvy tohohle neskutečnýho ostrova. Dlouho jsem seděl na kamenné římse nad vesničkou a pozoroval zapadající slunce. Bilancoval jsem a psychicky se sebeuspokojoval, jak se mi to vše povedlo, jaký super rozhodnutí jsem v jednotlivých dnech udělal, co jsem všechno viděl a prožil a jak mi bylo Universum nakloněno. DÍKY, DÍKY! Nasedl jsem na autobus nechal se vyvézt pouze do sedla Degollada de Cherfe. Po cestě jsou ze serpentýn nádherný výhledy do roklin a úbočí a já si chtěl nahoře ještě užít poslední paprsky slunce a závany tohoto skvělýho dne. Prostě fajnšmekr. Slunce zalezlo a já se vydal poklusem dolů do Santiaga a poté až na samotné ubytko.
Masca, všichni o ni mluví a při západu slunce je nejlepší
Navíc už tu nejsou skoro žádní lidé
TIP DNE: Využívej místní autobusy, jejich síť je fakt hustá a dostaneš se s nimi skoro na každé místo ostrova. Pro plánování, jízdní řády a celkově organizaci výletů využij webovky https://titsa.com. Ale pozor, na ostrově i několik dalších provozovatelů autobusové dopravy, takže když někam zdánlivě nenajdeš spojení, zapoj i google:-)
Poslední den ráno jsem si na rozloučení zaběhl na východ slunce na sopečný kužel Montaña Bilma kousek za barákem a rozloučil se s ostrovem pohledem na oceán na jedné straně a na Pico del Teide na druhé. Tenerife překonalo moje očekávání. Že bude takhle různorodý, takhle zelený, takhle neuvěřitelně pestrý s tolika rozdílnými a unikátními lokacemi jsem si ani ve snu nepředstavil. Navíc jsem ani nedoufal, že se bude dát skoro celý za 6 dní prochodit, vyhnout se davům, vyhnout se permitům a různým nesmyslným rezervacím, být skoro celý den úplně sám, spát kde mě to napadne a ještě v případě potřeby využít skvělou síť autobosů. Jedno z největších překvapení mé cestovatelské kariéry. Bylo to fajn, tak čau!
I v okolí ubytka se dají najít parádní věci
Západy slunce tu nemají chybu