NA KOLE „KRALUPSKOU NORMÁLKOU“ DO BENÁTEK

Na samotný úvod bych chtěl říct, že celý cyklonápad dojet na kole do Benátek vznikl v hlavě Ádi a já jej pouze vyšperkoval výjezdy na několik alpských vrcholků. Po silnici údolím to umí každej trouba na elektrokole, ale překonat na bajku se vším matrošem několik vrcholků a vyhoupnout se do sedla 2246 metrů po kamenitých cestičkách už chce trošku kumšt 🙂 Cestu jsme pracovně pojmenovali v horolezeckém hantecu „Kralupská normálka do Benátek.“ Možná bude některé zajímat, proč jsme odstartovali až z rakouského Linzu. Vysvětlení je ale velice jednoduché – cestu z Kralup přes ČR jsme si již vyzkoušeli v minulosti, když jsme na kolech dojeli k Ádi babičce do Horní Stropnice, což je obec skoro u rakouských hranic. Bylo to fajn, ale žádnej panoramatickej kulervoucí zážitek to nebyl a dovolená není nafukovací. Navíc naše bonusová trasa nevedla přímo, ale dost uhýbala až k Lago di Garda, takže výškově i vzdálenostně to byl skoro dvojnásovek direct trasy Kralupy-Benátky. Pole nás nebaví, my chtěli hory a taky jsme je dostali a dost!

Přímý vlak do Linzu z hlaváku byl pohoda

DEN 1: Z LINZU K TRAUNSEE

Čas: 8 hodin, 8 minut
Délka: 125,6 km
Převýšení: 822 m
Trasa: https://mapy.cz/s/fahegapebo
Komplikace dne: Najít v této lokaci cenově přijatelné ubytování

Z Kralup jsme se tedy přesunuli vlakem až do rakouského Linzu, kde jsme se museli nejprve od „hauptbánhóf“ prokličkovat celým městem až k řece Traun, podél které vede cyklostezka R4: Traunweg až do Gmundenu, jedné z bran do Alp. Stezka je vcelku dobře značená, i když kdo je zvyklý na české žluté cedule bude lehce zklamán. Občas člověk musí ten malej čtvereček očima lovit po všech čertech a párkrát jsme byli rádi i za offline mapy Windy v mobilu. Holt to zápaďáci nemají úplně pünktlich. Cesta vede z 80% pro cyklostezce kolem řeky, která je sice parádní z hlediska povrchu, ale po 50 kilometrech nudná. Pořád jen řeka, keře, rovina, nuda-nuda-šeď. Občas přijde zpestření v podobě přesunu na nějakou okresku, ale jinak největší pozitivum je rychlost ukrajování kilometráže. Za poznámku stojí umělé vodopády Traunfall u obce Viecht.

Ukázka cyklo značení, tady to bylo v pořádku

Celá cesta do Gmundenu díky rovině hezky utíká, ale to pravý natureporno začíná až právě tam. Gmunden leží na začátku jezera Traunsee obklopené alpskými vrcholky. Přesedláváme tedy na cyklostezku R2 a objíždíme celé 12 km dlouhé jezero. Nádherné výhledy na okolní vrcholky, kterým dominuje Traunstein, se střídají s cyklotunely skrz skály. Spoiler na to, co nás v následujících dnech čeká. Na konci jezera v Ebensee využíváme oku lahodící foto molo, pořizujeme první společné snímky výpravy a pokračujeme pro R2 až do Bad Goisernu, kde v hostelu skládáme hlavy.

Gmunden, brána do Alp

Ebeensee am Traunsee

DEN 2: PRVNÍ ALPSKÝ VRCHOLEK NA BAJKU

Čas: 9 hodin, 40 minut
Délka: 82,78 km
Převýšení: 2301 m
Trasa: https://mapy.cz/s/fahegapebo
Komplikace dne: Tlačení kol do sjezdovky na Hornspitz

Z lázeňského městečka na řece Traun nás hned druhý den čekala první pořádná horská prémie. Po chvíli šlapání jsme dorazili k Hallstätter See a od něho začali stoupat. Nabízená cyklostezka byla peklo – prudký rozbitý kopec plný velkých kamenů. Takže ze sedla a tlačendo grande. Tento zbytečný kopec byl zakončen sjezdem k silnici, takže budoucím výpravám doporučuji vynechat, o moc nepřijdete.

Za městečkem Gosau následovalo další stoupání, tentokráte již silniční až na Gschütt Pass, ze kterého odbočujeme na šotolinovou cestu na náš první alpský vrcholek. Stoupání vedlo sympaticky lesem a končilo nesympaticky na sjezdovce, která svým sklonem znemožňovala jakoukoliv jízdu. Navíc šotolina pekelně klouzala i při chůzi (=tlačení kol). Zde jsme poprvé pocítili váhu bagáže na našich kolech a sílu alpského sluníčka na našich ksichtech. Navíc nám docházela voda, takže trošku peklíčko. Vytlačili jsme tedy zbývající dvě kila výškových a ocitli se na vrcholku Hornspitz (1433 m.n.m.) s nádhernými panoramaty na Dachstein. V restauračce dáváme jedno chlazený a svět je zase fajn a v pořádku. Tenhle kopec nám dal fakt zabrat a setkali jsme se zde poprvé s hláškou od místních – „Kein e-bike, hm, hm (=uznalé pokývání hlavou).“ 

Vrchol Hornspitz

Nahoře byl i nějaký ten entertaiment

Výstupy jsou řehole, ale ty sjezdy, ty jsou neskutečný. Dolů to sviští, jak svišti na golfovým hřišti. Nevíš, kam máš dřív koukat – kráva – skála – les – kráva v lese – kráva na skále – ledovec – nejvíc! Prostě za odměnu, ale vyjet to lanovkou nebo na motorce (=e-bike), tak bychom si to tolik neužili. Sjezd vyústil opět na silnici kousek za obec Salfelden, po které pokračujeme až k dálnici A10. Dole je zase vedro jako prase, tak se schladíme koupelí v ledové říčce Lammer, která nás vábila k ponoru podél celé silnice. U dálnice to lámeme doprava a po cyklo dojíždíme až do Bischofshofenu.

Epický sjezdy 

Doporučují všechny kačky

Bůůů

Zde nakupujeme zásoby a podél skokanských můstků se vydáváme vstříc dalšímu stoupání. Silnice nás dovedla až do krásného prostředí obce Gainfeld, kde na nás poprvé vykukuje majestátní Hochkönig. Pokračujeme ve stoupání po lesní cestě kolem vrcholu Hochkeil a pomalu začínáme hledat místo, kde budeme spát. Dnes poprvé pod širým nebem, respektive pod tarpem, aby nám případné kapky nepromáčely spacáky. Vcelku rychle jsme našli rovný plácek na zarostlé cestě, kam není vidět a dá se mezi malé smrčky natáhnout tarp. Uvařit, vyčůrat a spát. Dnes to byla etapa, za kterou by se nemusel člověk stydět ani na Tour de France. Ádě tímto uděluji puntíkatý dres za vrchařskou prémii :-).

První spaní v přírodě

DEN 3: PROTÍNÁME HRANICI 2000 M.N.M.

Čas: 8 hodin, 10 minut
Délka: 60,73 km
Převýšení: 2029 m
Trasa: https://mapy.cz/s/lutozojeja
Komplikace dne: Nekonečné stoupání na Hundstein

Ráno začínáme krátkým sjezdem do 1000 metrů a následným  stoupáním po Hochkönig Strasse až do sedla Dientner Sattel (1342 m.n.m.), ze kterého jsou dechberoucí výhledy na Hochkönig. Parádní sjezd do Dietenu je ztrestán dalším stoupáním do sedla a posléze sjezdem až do obce Hintermoos, výchozím bodě před hlavní atrakcí dne. Výjezdu na proslulý cyklovrchol Hundstein (2117 m.n.m.).

Ádě není dnes úplně do skoku do pedálů, takže volí úlevu o 500 výškových v podobě lanovky. Já beru bajk, zakusuji se do serpentýn a za necelou hodinu se setkáváme na rozcestí ve výšce cca 1400 metrů a společně pokračujeme po štěrkové cestě vzhůru. Od lanovky vede asi dvou kilometrový traverz, který opět vybízí z zastávkám a kochání se nad alpskými masivy v dáli. Poté začíná cesta opět nekompromisně stoupat. Panoramata pohltila mlha a nás začíná pohlcovat únava. S výškovými metry klesá i teplota a roste počet zatáček. Na hřebeni před finálním výšvihem se počasí lehce umoudří a promítne nám několik vysokohorských scenérií. Ale jen na chvíli, abychom si zase moc nemysleli. I když je to dřina, tak jízda po těchto cestách a příležitostné výhledy mě hrozně baví, žádní lidi, jen my, krávy a hory.

Traverz od lanovky 

Nekonečné serpentýny

Na Hundsteinu na chatě je celkem živo. Fotíme se u vrcholového kříže a na oslavu našeho společného nejvyššího cyklovrcholu dáváme taky něco dobrýho na zub. Kocháme se nulovými výhledy a vyrážíme dolů. Ze začátku je sjezd trošku expediční, po kamenech v mlze si pouze domýšlíme, co je pod námi, a kam v případě smýknutí kolo zajede. Ale zas úzká cestička, která tedy rozhodně nevypadá na cyklotrasu, má svoje kouzlo a člověk si zde připadá spíše turisticky než cyklisticky. Po zhruba 15 minutách se cesta rozšiřuje a začíná další nezapomenutelný sjezd do údolí. Mlha brzy řídne a nám se otevře parádní pohled na údolí kolem Zell am See, a také na zasněžené štíty národního parku Hohe Tauern v čele s Kitzsteinhornem, který se monumentálně tyčí nad městečkem Kaprun. Ještě než sjedeme k samotnému jezeru Zell See, stihne nás krátká sprška, po které okamžitě nastoupí sluníčko a vysokohorské kulisy dostanou díky dobrému světlu dramatičtější rysy. Závěrečných pár kilometrů kolem jezera je už jen příjemné vyjetí unavených nohou a užívání si pozdního odpoledne u jednoho z nejznámějších jezer Rakouska. S vědomím pohodového zítřku uleháme na hotelu v Zell am See a plánujeme další cyklopostup tak, abychom ujeli špatnému počasí, které se na tuto část Alp žene. Prostě cesta za sluncem.

DEN 4: DÉŠŤ NÁS DOHNAL, DOJEZD V BOUŘCE

Čas: 7 hodin, 40 minut
Délka: 109,62 km
Převýšení: 1290 m
Trasa: https://mapy.cz/s/forebuguho
Komplikace dne: Vydatný déšť a bouřka v závěru

Počasí je nekompromisní a my musíme upravit plány. Místo extra dnu v Gmündu a výjezdu k horským jezerům musíme dupnout do pedálů a přesunout se co nejblíže k obci Ginzling, odkud další den přes sedlo Pfitscher Joch pronikneme do slunné Itálie. Prvních padesát kilometrů je idylka, kličkujeme po silničkách a cestách cyklostezky TRW – Tauernradweg kolem řeky Salzbach. Zhruba po 2 hodinách nás ale stihne první přeháňka, kterou zakončujeme obědem a sušením u Sparu v Mittersillu. 

Začalo to idylicky

Po první spršce, bohužel dnes ne poslední

Silnice uschnuly, naše bříška se naplnila výtečnou sekanou se sýrem a my můžeme vyrazit dál. Rovinku si užíváme až do Neukirchenu, kde zkontroluji městečko, kde se po 2 letech bude zase konat Predator Race. Ještě pár šlápnutí do Wald in Pinzgau a začíná další táhlé silniční stoupání, při němž nás dožene další várka deště. Chceme dojet až do sedla, ale nakonec bereme za vděk přístřešek nějakého opuštěného stavení. Nejde o to, že bychom nějak promokli (vaky na kolech jsou waterproof, bundy taky), ale když člověku cáká déšť so obličeje a místo bot má Lipenskou přehradu, tak to není úplně komfortní. Navíc sjezdy na mokré vozovce nejsou taky úplně safe. Po chvíli déšť ustává a my dokončujeme extrakci přes další sedlo, tentokráte Gerloss Pass (1531 m.n.m.). Následuje další dlouhý sjezd, který si ale poprvé tolik neužíváme. Dáváme spíše pozor na to, abychom se nerozmázli a neabsolvovali blízké setkání s všudypřítomnými trávužroucími kravami tváří v tvář, respektive helmou v tvář. V serpentýnách nad městem Zell am Ziller schytáváme finální a zatím asi nejprudší dešťovou nálož, ale jelikož nám začíná být zima, zatneme zuby a nějak to dolů sjedeme. Zde nakoupíme zásoby a podél řeky Ziller si dáváme finální desítku Mayrhofenu. Nad ním už se žení čerti s čerticemi. Mayrhofen nás vítá neuvěřitelnou světelnou show, bohužel to však není letní festival ohňostrojů, ale férová alpská bouřka. Za pět minut dvanáct, ale to se taky počítá.

Gerloss Pass nás vítá, počasí se horší

Ráno po bouřce byl Mayrhofen doslova magický

DEN 5: VIVA LA ITALIA, JDEME KROSNOUT HRANICE

Čas: 5 hodin, 48 minut
Délka: 30,65 km
Převýšení: 1697 m
Trasa: https://mapy.cz/s/fovebebeko
Komplikace dne: Absence cyklostezky na cyklostezce

Lidská jezdící pochodeň po zásahu blesku se z nás minulý večer nestala a my mohli díky preciznímu plánování nechat deštivé počasí za sebou a začít stoupat do sedla Pfitzcher Joch (2246 m.n.m.), kudy jsme se měli extrahovat do Itálie. Nejprve jsme po silnici začali pozvolna stoupat podél říčky Zemmbach do městečka Ginzling, výchozímu to místo mnoha treků v této oblasti. Plné parkoviště a množství e-biku toho budiž důkazem. Odtud už přestává končit legrace a začíná poctivé dupání do pedálů. Naštěstí nám jsou zpestřením pecková panoramata na zdejší svahy, kde se střídají tísíce odstínů zelené.

Stoupání od Mayhofenu

Míjíme též lezecký spot Ewige Jagdgründe, kde u řeky ze země tyčí několik obřích kamenů/skal a jsou obsypány horolezci všeho druhu, věku i pohlaví. Kousek za ním na nás čeká mýtná brána, kde se platí poplatek za vjezd do tunelů, které jsou před námi v serpentýnách vedoucích k jezeru Zamserbach. Tunely jsou jednosměrné, tudíž jsou motorizované jednotky pouštěny v určitých intervalech. Nás bába na vrátnici ale odkazuje na cestu bokem, která je určená pro horská kola a pěškobusy. Sice horší cesta a trošku brblám, ale zase nemusíme čekat 20 minut na interval.

Na silnici se napojujeme cca od 300 výškových metrů výše a čekají nás poslední ostré serpentýny s výhledem na majestátní betonovou přehradu, kde si můžete v případě potřeby i hezky zaferratovat. Na to my ale nemáme ani matroš, ani čas. Jezero nás vítá krásnou tyrkysovou barvou, plným parkovištěm a naštěstí volnými dřevěnými lehátky s výhledem, které s obratem znárodníme na obědovou pauzu.

Po tomto vizuálním i gastronomickém pornu definitivně opouštíme asfaltovou silnici a po cyklostezce s názvem Singletrail Pfitcherjoch stoupáme malebným údolím dál. Ten název jsem zjistil až teď, při čtení článku a mnohé vysvětluje :-D. Prvních 200 metrů je idylických, udusaná šotolina, na ní stojí krávy, slalom mezi nimi na kole, sluníčko, výhledy, horská říčka – paradise. Pak ale začíná cyklohell. Cesta rozpadlá, samej šutr, nedá se po tom ani pořádně chodit natož vést kolo natož na něm jet. Takže z cyklistů se z nás na pár kilometrů stávají turisté s pojízdným zavazadlem. Opravdu na malé chvíle jde na kolo nasednout a třeba 100 metrů popojet, jinak čumendo grando a vedendo bicyklo. Ale to čumendo je zase na druhou stranu sakra krásný, takže je to vlastně moc fajn. Na jedný straně „vasrfál“, na druhý straně krávy brodící horskou řeku, před tebou majestátní štíty, za tebou majestátní štíty a lehce hořká Áďa, no skoro idylka :-p.

Většinou spíš ale ne 😀

Takto se dokodrcáme až k Lavitzalm odkud je zase lehce zpevněná cesta, po které vyjíždíme (ano, opravdu na kole vyjíždíme) až do sedla Pfitzcher Joch (2246 m.n.m.) na hranici Rakouska a Itálie. Zde je winterraum, nějakej barák a parkuje tu auto. Z tohoto usuzujeme, že pravděpodobně z italské strany vede nahoru fajnová cesta a směr našeho výstupu je určen pouze pro sjezd singletrekařů. Nahoru to totiž na bajku fakt vyjet nejde. Auf wiedersehen Rakousko, Viva la Italia.

Přejíždíme k nedalekému Jochsee a snažíme se ubytovat na chatě Pfitscher-Joch-Haus. Je úplně narváno, a tak s místním chatařem špekuluju za velké dopomoci slovenských servírek o možnosti využití winterraumu (zimní chata, která je přístupná, když je hlavní chata přes zimu zavřená, většinou jsou zde postele, kamna a když se povede i nějaká stará deka), který jsem viděl na hranicích. Dostáváme souhlas, ale vzápětí i informaci, že se uvolnilo místo na chatě. Bereme všema deseti a jdeme na pivko. Zítra je rest day, ale v mém podání :-D.

DEN 6: VÝSTUP K 3000 A SAKRA DLOUHÝ SJEZD

Čas: 8 hodin, 17 minut
Délka: 155,10 km
Převýšení: 934 m
Trasa: https://mapy.cz/s/madupebaje
Komplikace dne: Prostě to dneska bylo dlouhý, až do noci

Po kýženém dobytí hranice na jaře zapovězené Itálie jsme se rozhodli na chvíli vyměnit šlapání za ťapání do kopce. Sedlo Pfitscher Joch přímo vybízí k výstupu na nějakou z přilehlých dominant. My si nakonec vybrali Croda Rossu (2897 m.n.m.). Výstup na ní netrval dlouho a nebyl ani technicky náročný, prostě jen stačilo vydupat 650 výškových metrů a kochat se. Nahoře se nám naskytla nádherná panoramata na okolní kopce, jimž zcela jednoznačně dominoval tříapůltisícový Gran Pilastro a jeho masivní ledovec. Žůžo labůžo, baterky dobity a alou dolů ke kolům. Byli jsme zase klasicky hrozně rychlý a za „odměnu“ nás tedy čeká dlouhá cesta do nitra severní Itálie. Počasí se má kazit a my toho chceme hodně stihnout.

Nádherný panoramatický sjezd trošku zkazí moje nešikovnost, když při snaze opravit Ádě řachtající cosi v kole, utrhnu drátek k tachometru. Nálada chvíli klesá k bodu na protilehlém ledovci Gran Pilastro, ale časem stoupá spolu s okolní teplotou. Klesáme níž a níž do údolí. V malé obci Stein sjíždíme z kvalitní šotolinové cesty na asfaltovou silnici. Moje teze o ideální výstupové cestě tímto směrem se definitivně potvrdila a snad někomu v budoucnu ušetřím tímto reportem nemilé překvapení. Kdo si to nepřečte a pak bude nadávat, tak ať shoří v pekle. Je to sice dlouhý, ale psaný od srdíčka :-D.

Tohle v ČR nezažiješ

Horkou silničkou podél řeky Rio di Vizze klesáme až do 1000 m.n.m. do Sterzing-Vipiteno. Obce, kde vyrábí moje oblíbené italské jogurty. Fakt doporučuju. Ty krávy, z kterých to dojí, spokojeně žerou horskou trávu všude v okolí a to mlíko z nich fakt nemůže být špatný. Žádnej Babiš, poctivý alpský mlíko voe! Z tohoto bodu pokračuje naše klesání údolím, kde se nám na hodně dlouhou dobu stává parťákem dálnice A22, železniční trať a řeka Isarco. Míjíme města Brixen a Klausen a míříme k centru oblasti – k Bolzanu. Okolní kopce už jsou od nás hodně vysoko, takže jejich krásu nemůžeme hodnotit, zato všudypřítomný průmysl ano. Bohužel údolí je podřízeno hlavně potřebám lidí, kteří zde žijí, nikoliv turistice. To vše trochu kazí dojem a cyklistika zde je dost stereotypní. Továrna, město, dálnice, stromy, sad, továrna, sklad stavebního materiálu, koleje, dálnice, sem tam tunel atd. Naštěstí pořád klesáme a cyklostezky jsou zde na rozdíl od ČR v topu, takže to hezky odsejpá. 

V Bolzanu po cca 110 kilometrech zjišťujeme, že zde se nikde pod širákem úplně nevyspíme, takže hledáme ubytování za rozumnou cenu. Nenacházíme a na svůj žal si dáváme v místním stánku vcelku dobrou pizzu. Na žal proto, že ubytování, které nám neprovětrá peněženku je dalších 40 kilometrů daleko v obci Cadino. Nově podél šíleně špinavý řeky Adige (prostě celá šedá asi od nějakých prací nebo co), dálnice a nekonečných vinic a sadů pokračujeme po cyklostezce dál. Jako bonus je lehký protivítr a defacto úplná rovinka, jelikož už jsme sklesali fakt nízko (250 m.n.m.). Vůbec to nejede, prdel bolí a krajina je pořád stejná. Sem tam vykoukne nějaký zajímavý kopec, ale únava těla převládá před vizuálním dopingem. Začíná se stmívat a my díky mě zkušeně přejíždíme odbočku k ubytování asi o 3 kilometry. Závěrečný dojezd za pomoci světel už je lehce na morál, ale ubytko je parádní včetně snídaně druhý den. Zajímavostí dne bylo to, že i když jsme téměř pořád klesali, tak různé terénní nerovnosti nám nastřádali i tak stoupání přes 900 metrů. A pak že to byl jenom sjezd:-D.

Takové to klasické panorama u dálnice

Aspoň ty tunely pro cyklisty byly zpestření

DEN 7: LAGO DI GARDA, NÁŠ ITALSKÝ CHECKPOINT

Čas: 6 hodin, 27 minut
Délka: 97,29 km
Převýšení: 720 m
Trasa: https://mapy.cz/s/luzerohudo
Komplikace dne: Vedro v Arcu, který mě málem roztavilo

A proč jsme vlastně nejeli z Linzu přímo na jih do Benátek ? No přeci kvůli zastávce u legendárního Lago di Garda, ke kterému navíc Áďa před koronou pravidelně jezdila lízt, takže to pro ni je srdcovka. A co může být lepší, než se tam dostat na nejoblíbenějším dopravním prostředku. Po epesní snídani v Cadinu a obligátním ranním kadínu jsme osedlali naše železné oře se šlapkami a vyrazili vstříc dalším nekonečným kilometrům podél řeky, dálnice a kolejí. 

Cykolo vedle dálnice je fakt pruda

Takže zase lehce nuda, nuda, šeď, šeď. Ale i tak si to umíme dost zpříjemnit. Průjezd krásným Trentem byl za odměnu a první italská zmrzlina výjezdu na náměstí jako skvělý bonus. Za dalších cca 20 kilometrů přišlo shledání s celou rodinou Ádi, která cestovala na jih k moři na dovču, a ke které se ta moje šikovná sportovkyně měla za pár dní připojit, až ji já zlej Cimouš přestanu trápit v těch kopcích. Benefitem byla i precizní ruční práce Radka (taťka), který Ádě opravil mnou rozbité lanko od tachometru. Nesmím ale zapomenout ani na skvělý catering od Moniky (mamka), jelikož bych pak dostal u nich doma pojeb :-D. Áďa si navíc dala sesterské objímačky s Amu, já byl obligátně pomluven, jakej jsem magor a kudy jí tahám, takže míra sociálního cítění s rodinou byla doplněna a všichni byli spokojeni. Další stanice Lago di Garda. Jezero bylo jen přes menší kopeček, ale i ten se ve velkém vedru proměnil v nepříliš chtěnou kratochvíli. Následný sjezd už byl fajn a výhledy na jezero nás oba nabíjeli novou energií. Ta byla u mě ale obratem vyčerpána při transferu v pro mě pouštních podmínkách do nádherné mekky horolezců – městečka Arco. Áďa se zde rozplývala po lezeckých obchůdcích, já se rozplýval vedrem a hledal nejbližší obchod se zmrzlinou nebo pivem. Nakonec bylo nalezeno kompromisní řešení a dali jsme pivko ve stylové hospodě na náměstí, kam vždy s lezci chodí. Refresh a jedeme dál.

Áďa dojela ke Gardě, lvl spokojenosti těžce za 100%

Arco

Závěr zajímavého dne jsme strávili cykloprohlídkou centra oblasti Riva del Garda, koupačkou v jezeře a hlavně průjezdem po jezerní promenádě, kde byly natěsnány desítky až stovky italů, jelikož akorát začalo finále Mistrovství Evropy. Všude dýchala parádní sportovní atmosféra a hospůdkami pulzovala neskutečná energie. Pomalu se setmělo a vše dostalo ještě lepší nádech. Nakonec jsme vyjeli až do obce Nago na malé parkoviště u lesa, kde horolezci z Kralup pravidelně přespávají pod širákem. Byla to i naše dnešní volba. Z kol jsme napnuli tarp a o pár desítek minut později za zvuků bujarého nadšení místních po vítězství ve finále EURO pomalu usnuli. 

Atmosféra zde byla skvělá

Spaní venku bylo taky fajn

DEN 8: ZA KULTUROU DO VERONY

Čas: 5 hodin, 33 minut
Délka: 81,29 km
Převýšení: 474 m
Trasa: https://mapy.cz/s/ganukofabe
Komplikace dne: Nůďo podél kanálů

Ráno vymýšlíme kudy se co nejlépe dostat do Verony, jelikož chceme jet co nejdéle podél Gardy. Kompletní cyklostezka zatím kolem jezera neexistuje a tunely vypadají všelijak. Áďa zná pouze sever, já neznám nic, ale podle všudypřítomných cyklistů vypadá východní břeh průjezdně. Tak ho prubneme. Za několikero tunely a několikero obcemi se začíná dost výrazně měnit ráz okolí. Z horského jezera se stává novodobé Bibione. Pláže jako někde u moře, všude lehátka, mola, restaurace, okrasné keře a palmy. Jezero průzračně modré, příboj, lodě, vlny – jakože sekec mazec. Čumíme na to jako dva Homo Habilis na zapalovač. O to zajímavější je, se zde promenádovat na kolech s bagáží. 

Jako někde u moře

Čím víc na jih, tím víc se nestačíme divit

Takto pokračujeme až do městečka Lazise, kde skrze historické hradby opouštíme lágo a jeho příjemné „přímořské“ klima a dostáváme se do rozpáleného vnitrozemí. Takže obligátní klasika – chcípáme vedrem a jedeme po zemědělských okreskách. Nakonec se vracíme k naší oblíbené špinavé řece Adige a jejím přilehlých kanálům. Zde začíná pravý opruz a nuda, jelikož jsou zde jen ty kanály a pole. Oboje není moc okulahodící, ale naštěstí je to placka, takže kilometry odsýpají z pedálů vcelku rychle. Tímto stylem bez nějakých za zmínku stojících pamětihodností dojíždíme do Verony do domluveného ubytka. Město lásky vítá dva upocené smraďochy s rozedřenými zadky. Jako spoiler na gayporno :-D. 

Verona bejby

DEN 9: ROMEO A JULIE JSOU NUDA

Čas: pěškobus
Délka: kola ve sklepě
Převýšení: je to placka
Trasa: random dle chuti
Komplikace dne: Prostory na čůrání

Opravdový rest day je tu, Áďa se dočkala nevídaného. Nesedí na kole, je umytá a voní (ona mi voní i když je upocená, ale to je jedno). Navíc si oblékla dle svého názoru obyčejné černé šaty (dle mého názoru sakra sexy šik komplet) a bez bagáže se mnou vyrazila po stopách Romea a Julie. To se ukázalo jako chyba, jelikož tento smyšlený příběh láká turisty ke dvěma barákům, kde je fronta jako kráva a nic moc neukazují. Nás z celé Verony uchvátila nejvíce Arena, která je třetí největší na světě. Neodolali jsme k její prohlídce a rozhodně jsme neudělali chybu. Zevnitř vypadala o dost víc impozantně a celkově nás zaujala i víc než ta později v Římě. V rámci prohlídky města probíhají i tradiční košty zmrzliny a dalších věcí, ale to už nikoho číst nezajímá, takže tímto pojednání o odpočinkovém dni končím.

Ale kam se sere na tuhle paní, která vypadá skvěle i s cyklistickým opálením…

…a zatejpovanýma nohama, modelka!

DEN 10: FINALE BRUTALE, ZADEK ROZJEBALE – BENÁTKY

Čas: 7 hodin, 27 minut
Délka: 139,94 km
Převýšení: 411 m
Trasa: https://mapy.cz/s/juvutarudu
Komplikace dne: Nekonečná placka na italském venkově

Poslední část, poslední střípek z mozaiky, doklepávačka, docmrndávačka, velké finále, endešlus, prostě poslední úsek na cestě do Benátek. No a nebyli bychom to my, abychom to nevzali jednou ranou. Z Verony se tedy vydáváme opět nekonečnou cestou kanálů a polí, po rovince, bez nějakých zpestření. Zkrátka poctivá tupá cyklorubačka. Rubeme to nejen nohama, ale taky zadkama, teda alespoň já. A jelikož už jsem poznal snad všechna minulá období, moje hýždě nyní limitovaly k době velkého třesku a vzniku všeho známého. Jo kamarádi, zlatej středověk, ten jsem poznal a bral bych ho teď všema deseti. Přes Padovu se dostáváme do Mestre, což je pevninská část Benátek, kde máme i ubytko. Shazujeme zde věci a bez bagáže dokončujeme na kole spanilou jízdu přes dlouhý most skrz mělký záliv až k ostrovu, kde je ta pravá Venezia – BENÁTKY!!! Splněno, máme to, jsme hustý, Áďa je nejhustější a my si můžeme odpíchnout prvojízdu novou trasou na kole do Benátek. V nadcházejících dnech očekáváme cenu Zlaté šlapky (obdoba zlatého cepínu) a nabídky rozhovorů do médií. 

883 km za 9 dní jízdy a 10678 výškových metrů, víc netřeba říkat!

Důkaz místo slibů

DEN 11: BENÁTKY JSOU SKVĚLÝ, ALE BURANO JE TOP

Čas: 2 hodin, 12 minut
Délka: 25,13 km
Převýšení: 62 m
Trasa: netřeba, podél kolejí do centra
Komplikace dne: Píchnuté kolo v úschovně

Další dny už byly vesměs v užívacím módu. Nejprve jsme prošmejdili Benátky, kde bylo sice i díky koronáči od dost méně lidí, než obvykle, ale i tak to bylo místy docela peklo. Cesta z Maestre do Benátek na kole není žádná hitparáda. Hnusný industriální čtvrti, bordel, prostě tohle na letáčcích neuvidíte. Nějak jsme to ale přežili a přes most se dostali až na začátek těch „pravých“ Benátek. Kola jsme nechali na speciálním parkovišti, kde má každé kolo svůj box, jelikož do Benátek se na bajku nesmí a jsou za to docela tučný pokuty. Obšlápli jsme si must see místa, prozkoumali i nějaké odlehlé kanály a s pomocí informací z netu vyhodnotili, že určitě musíme navštívit i další ostrovy v okolí a využít místní vaporetta, tedy lodní taxíky. 

Západ slunce zde dostával úplně jiný rozměr

První ostrov Murano byl fajn. O dost klidnější než Benátky, ale na druhou stranu zase ne nic extra. Zato ten druhý – Burano, byla fantazie. Skoro žádní lidé, neuvěřitelně přátelská atmosféra, dost místňáků a nádherné baráčky, které hrály všemi barvami. Za mě nejhezčí místo celých Benátek. Burano si nás získalo a všem ho vřele doporučuji! Na závěr dne nás čekalo překvápko, v podobě píchlého a vypuštěného zadního kola Ádi. Tak jsme si dali ještě servis point a frčeli na hotel!

A ještě nám to s nimi v pozadí sluší, na mou duši

DEN 12: Etapa do San Marina

Čas: 4 hodin, 22 minut
Délka: 63,65 km
Převýšení: 893 m
Trasa: https://mapy.cz/s/cararanedo
Komplikace dne: Otravná doprava vlakem

Po Benátkách nás čekal vlakový transfer více na jih. Áďa jela na pár dní za rodiči, kteří byli na jihu Itošky na dovče, já si ještě stihnul střihnout mezipřistání v Riccione, odkud jsem vyrazil na kole do San Marina, dobýt nejvyšší vrchol Monte Titano (739 m.n.m.). Cesta po silničkách od moře hezky ubíhala a já byl na hranicích tohoto jižního ministátu poměrně rychle. Následné dlouhé stoupání serpentýnami stejně jako jejich sjezd byla krásná královská cykloetapa a parádní zakončení celého cyklotripu. Vrchol odškrtnut, další evropský stát hotov. Následoval odjezd z Rimini vlakem dále na jih a posledních 10 kilometrů po pláži až do městečka Cupra Marittima, kde jsem se opět setkal se svoji spoluprachatelkou a její celou famílií.

Dojezd po plážové promenádě byl za odměnu

DEN 13: ŘÍM JAKO BONUSOVKA

Čas: pěškobus
Délka: kola ve sklepě
Převýšení: je to placka
Trasa: random dle chuti
Komplikace dne: Stihnout rychlovlak na nádraží

Jelikož bylo téměř impossible se dostat zpátky vlakem s kolem do Čech, vymyslela se bonusovka. Ádi rodina mi vezme kolo na auto a já se pokusím vlakem dostat skoro přes celou Evropu v rámci jednoho a půl dne. No a co čert nechtěl, nejlepší spojení jelo z Říma, kde jsem ještě nikdy nebyl. Pro Ádi rodinu to byl taky fajn plán, a tak slovo dalo slovo a poslední den, jsme se ještě podívali do Říma a Vatikánu, kde jsem shodou okolností pokořil další evropský vrchol 🙂 Na kulturu moc nejsem, ale Řím byl fakt impozantní a některé stavby mě zarazili do země. Fakt paráda a nejlepší zakončení dovči! Závěrečný superfiniš z Vatikánu na rychlovlak do Bolzana už jen dokreslil celých 14 dní.

Random italská modelka před Koloseem

Místní fontánka

Pantheon mě fakt dostal

Film z dovolené