KRALUPÁK

Cestování - sport - outdoor

NEJVYŠŠÍ HORA EVROPY NAPODRUHÉ DOBYTA, MT. BLANC NÁS PUSTIL DÁL

Den 1. – Aklimatizace: Výstup k chatě Refuge Victor-Emmanuel II (1950 m.n.m. – 2735 m.n.m.)

(4,9 km, čas 1 hodin 45 minut, stoupání 834 m, klesání 49 m)

Spontánní nápady jsou ty nejlepší. Když jsem na Predatoru v Rakousku s Jiřinou laškoval, že zkusíme vylézt Mt. Blanc, možná jsme to ani jeden nebrali na 100% vážně. Ale já se díky 2 roky starému neúspěšnému pokusu (počasí) o výstup cítil ve fejsbukovém hantecu takzvaně neúplně. Do hor jsem jet chtěl a když meteoservery zahlásily „sluníčkové“ okno v okolí Chamonix, plán byl na světě. Jméno Jirka s sebou nese nejenom velkou dávku úžasnosti, ale také smysl pro dobrodružství a časovou flexibilitu. Stačila jedna zpráva na messengeru a Váca byl „zaháčkovanej.“ Když jsem mu navíc slíbil v rámci aklimatizace ještě druhý vrchol nad magickou hranici 4000 metrů, byl tento hoblovač Sněžky ještě více nadržený 😀 Vyrazili jsme ve středu odpoledne a ve čtvrtek kolem 3. hodiny ranní jsme již uléhali do kufru vozu v italském městečku Aosta. Po cca 5 hodinách se přesouváme na hodinu vzdálené parkoviště Pont Valsavarenche(1950 m.n.m.) v národním parku Gran Paradiso, kde je náš výchozí bod pro aklimatizační trek na vrchol stejnojmenné hory.

Spaní v autě je ekonomické a zároveň i praktické

Na výstup k chatě bylo parádně

Je nádherně, svítí sluníčko a nás čeká pouze cca 800 výškových metrů na chatu Refuge Victor-Emmanuel II, kde máme již zabookovanou postel. Jdeme na polotěžko-těžko. Táhneme s sebou spacák a nějaké to jídlo, Jiřina bere celou krosnu, jelikož to vypadá víc drsně a menší batoh nemá. Cesta začíná v lese, kde se po pár záhybech dostáváme na zatravněné stráně. Serpentínami pak stoupáme po holých stráních až k suťovitým svahům. Za necelé 2 hodiny po několika foto pointech jsme u chaty a dostáváme přiděleny postele v posledním patře číslo 31 a 32. Ještě večer přejmenovávám Jirkovy boty Scarpy na Sharky, jelikož podrážka na obou patách již necítí potřebu těsného kontaktu se zbytkem boty. Chatař nám půjčil nějaký stoletý lepidlo z doby, kdy se na vrcholu hory skrývali ještě starověcí římané, takže tato oprava byla předem určena k neúspěchu. Původní plán, vstávat a vycházet po 2. ráno jsme si i po konzultaci rozmysleli a volíme přijatelnější verzi kolem půl páté s vědomím snídaně na chatě a několika předskokany, kteří otestují, která místa na ledovci se propadají (rozuměj guidové se svými klienty).

 

Jiřinovi „SHARKY“

Nádherné okolí chaty Refuge Victor-Emmanuel II

Výhledy o chaty

Den 2. – Aklimatizace: Výstup na Gran Paradiso (2735 m.n.m. – 4061 m.n.m. – 1950 m.n.m.)(14,2 km, čas 9 hodin 58 minut, stoupání 1357 m, klesání 2191 m)

Nakonec z chaty vyrážíme kolem 5. ráno jako družstvo číslo 3., ale díky důmyslné zkratce, jistému kroku a hluboké tmě se dostáváme brzy na první „nechtěné“ místo. Tato pozice je však značně relativní, jelikož my jsme sice vizuálně ve vedení, ale jak vzápětí zjišťujeme, o hřeben vedle. Přesně na tom hřebeni, kde byla vyškrtaná trasa a kde bylo tučným červeným písmem ve všech mapách na chatě psané velké NO. Jirka je ze šplhání ve sněhu korytem potoka a přes skály rozverně nadšený, já jsem však snad asi poprvé a naposledy na naší expedici rozumný a přesvědčuji ho, že fakt nechceme jít na ledovec, kde nikdo nechodíˇ, a fakt nechceme trénovat vyprošťování 2 osob z trhlin s tím, že obě jsou spadlé v trhlině.

Najdi chybu na trase

 

Nakonec tedy volíme kros skalním úbočím za světluškami na druhé straně (rozuměj guidové s čelovkami a s klienty). I přes prvotní pochybování o průchodnosti terénu od pražského Krakonoše (=Jiří Vacík) se hladce dostáváme na druhý hřeben a poslušně se řadíme do zástupu horolezců. Vyšplháme k ledovci, nasazujeme mačky, navazujeme se a tvoříme tím 2-členné OCR ledovcové družstvo, které čeká posledních 700 výškových metrů. Zatím máme v nohách necelých 600 a jsme vcelku v klidu.

Jiřina hledá dvacku, která mu spadla do trhliny

Je to instapozér

S přibývajícími metry já čím dál více lapu po kyslíku a Jirka mě čím dál více točí, jak pořád dýchá nosem. Krásná symbióza. Když stoupáme po rozpraskaném ledovci s mnoha různě širokými avšak pořádně hlubokými trhlinami jsme rádi, že nejsme lídři ledovcového pelotonu a poslušně následujeme stopy v čerstvě napadaném sněhu. Těsně pod vrcholem nás čekala bonusová trhlina s ocelovým žebříkem, kde kombinace maček, cepínu a několika málo zkušených navázaných lezců vytvořila krásný vysokohorský špunt. Na úplný vrchol Gran Paradisa 4061 metrů nad mořem vede jednosměrná trasa po směru hodinových ručiček.

Tahle trhlina už přeskočit nešla

Finálový výšvih k Madonně pomocí ocelového lana je už jen třešničkou na dortu. Nahoře moc místa není, takže čekáme až se vyfotí skupinka před námi a poté konečně může započít česká okupace sošky. Selfíčko, úsměvy a čeká nás další fronta. Tentokráte na sestupové jednosměrce. Jedná se asi o nejkrizovější pasáž celého tripu. Přesun po úzké skalní římse s nalepeným tělem na stěnu hory s jedním ocelovým očkem na přijištění není v čerstvě napadaném sněhu nic příjemného a při pohledu na sráz pod nohama značně zvyšuje adrenalinovou hodnotu sestupu. Nakonec přežíváme bez zaváhání a už opět čekáme u žebříku obligátní frontičku ve čtyřech tisících. Začíná sněžit a místo výhledů můžeme maximálně pozorovat letní kadenci sněhových vloček.

Fronta na vrcholu Gran Paradisa 

Vrcholová Madonna zneuctěna loupežníkem z Řáholce

Tady to na sněhu taky bylo adventure

Sestup nám jde o poznání rychleji a i u dvou přeskakování trhlin už jsme sebevědomější. Jiřina je směrem dolů rychlejší a občas mě lano přivázané k mému sedáku až nemile zrychlí. Připadám si místy jak dobytek, kterého vedou na porážku. Na konci ledovce konečně naše „pupeční“ šňůra mizí (přirovnání parádní, jelikož na mezi trhlinami je to opravdu něco, co může horolezce dělit mezi životem a smrtí). Zbytek trasy si pak užíváme, jelikož díky našemu rannímu dobrodružství kdesi na druhém hřebenu ji jdeme poprvé. Není nic vidět, sněží, ale je nám fajn. Na chatě kvitujeme vytápěnou sušárnu, kde necháme asi na hodinu „pracovat“ naše svršky. Závěrečný seběh k autu už je třešničkou na dortu a nám se zhruba v půlce konečně opět otevírají výhledy na okolní překrásnou krajinu.

Sestupovka občas vázla

Ale o výhledy nebyla nouze

Pár malých dírek nás potkalo i na sestupu

U auta si hrdinsky omyjeme kulky v ledovcové řece, na chvíli se proměníme v ženy a přesouváme se tunelem za všechny prachy (Tunel pod Mont Blancem) k žabožroutům do Chamonix. Nákup těsně před zavíračkou, carboloading vším co najdeme a šup zase do kufru. 

Trhliny jsou nebezpečné, ale krásné

Ale byly všude

Den 3. – Mont Blanc: Výstup na Base Campu (2350 m.n.m. – 3150 m.n.m.)

(3,2 km, čas 1 hodin 43 minut, stoupání 791 m, klesání 0 m)

Se vstáváním úplně nespěcháme, jelikož parkujeme vedle lanovky a dnešní plán je v mlze vystoupat pouhých 800 výškových metrů z konečné zubačky Le Nid d´Aigle (2350 m.n.m.) k base campu vedle chaty Tete Rousse (3150 m.n.m.). Posilníme se opět v našem místním oblíbeném koloniálu a odlehčíme kartám o několik desítek EUR za lanovky (lanovky jsou za éčka, ale zážitky přeci k nezaplacení, teda alespoň podle reklamy na Mastecard, bohužel já mám Visa). Lanovky budou vítaná pomoc, páč už máme z předchozích dnů něco nachozeno a následující dny nás nečeká žádná turistika v Orlických horách. Navíc jdeme na těžko, takže na záda stan, spacák, karibába, zásoby jídla i skoro všechno oblečení. Pro Jiřinu žádná změna, ten tahá stejně furt všechno 😀

Takhle balí profesionálové

Čekání na zubačku

Výškový transport o 1300 vertikálních metrů proběhne hladce a my se bezprostředně po výstupu ze zubačky můžeme kochat výhledem, kvůli kterému jsme mohli jet na podzim na Šumavu – mlíko a viditelnost na 100 metrů. Začnu Jirkovi vyprávět, jak je to tady krásný, kde co je a kde by co mohl vidět, kdyby bylo hezky (před dvěma roky jsme měli jasno). Zřejmě se chce nechat překvapit a radši nasazuje tempo. Stoupáme rychle a neohroženě. Je hnusně a není co fotit. Za necelé 2 hodiny jsme v Base campu a na Tete Rousse se hlásíme u Edgara o místo na přespání, které jsem již dříve zabookoval (nově jsou limity na Mont Blanc omezené a každý si musí rezervovat konkrétní formu ubytování).

Chata Tete Rousse

K večeru mraky začaly na chvíli ustupovat

Tak byl čas na fotky

K mému lehkému rozčarování jsme s sebou tahat stany ani karibáby nemuseli. Vše je tu již postaveno. Nová doba. Jako náš výchozí expediční bod volíme jeden z velkých oranžových stanů pro cca 8 lidí, kde jsou i rozkládací kovové rošty včetně dek jako místo pro spaní. Okolní malé stany z Decathlonu necháváme bez povšimnutí a děláme dobře 😀 Na chatě dáme jídlo a uděláme pár fotek, když se počasí alespoň na pár minut umoudří a naskytne nám fragmenty nádherné scenérie okolních masivů a ledovců. Pak se zatáhne a začne sněžit. Když nám foukne signál, spekulujeme s Jiřkou nad předpovědí a volíme variantu – ráno moudřejší večera. Má bejt mega hnusně, takže vstávačka v půl 4 ráno na snídani a zřejmě jen aklimatizační výstup přes obávaný Grand Culoar (padají zde šutry, které mají na svědomí mnoho životů) na chatu Gouter (3850 m.n.m.).

Západ slunce byl famózní

Nešlo se vynadívat

Důkaz místo slibů

Den 4. – Mont Blanc: Aklimatizace na ledovci (3150 m.n.m. – 3863 m.n.m. – 3150 m.n.m.)

(3,55 km, čas 3 hodin 59 minut, stoupání 745 m, klesání 745 m)

Přes noc bylo ve stanu hraničních mínus 3,5 stupně, což bylo přesně stupeň a půl pod komfortem mého spacáku. Ale pár merino hadříků a šátek na hlavě zafungoval a mě se nakonec spalo hezky. Kydalo celou noc a ráno nepřestalo. Viditelnost hrozná. Nasnídali jsme se a vyrazili….zpátky do spacáků 😀 Tohle nemělo smysl a aklimatizační výstup se dá udělat i za světla. Počasí se nelepšilo, spíše naopak. Když jsme ale viděli vyrazit skupinku asi 6 horolezců, ponouknul jsem Chorcheho, že alespoň ten Gouter zkusíme, ať si načteme trasu na zítřejší noční výstup. Skupina s půlhodinovým náskokem byla naším duem brzy dostižena a plán jít v prošlápnuté cestě padl ještě před kuloárem. Nebezpečný kros přes hlavní trasu padajících smrtících balvanů prověřil náš skill traverzovat sněhové pole bez maček (jo, jsme líný idioti a nahoru jsme šli bez nasazených maček). Mě to ujelo jen jednou, bláto na hřiště ale nedopadlo. Poté následoval prudký výstup přes 700 metrů vysokou stěnu, který je nebezpečný sám o sobě za sucha. My jako bonus dostali sněhovou pokrývku a zapadané značení.

Nasněžilo, takže výstup level up 

Někde byly ocelová lana, někde byly náznaky cestiček a někde bylo úplný kulový – jen šutry, sníh a skála. Intuitivně jsme postupovali nahoru a místy odhrnovali sníh z kamenů pro lepší orientaci lezců za námi a nás při návratu. Občas jsme objevili i značení, to bylo hned radosti. Některé pasáže alá ferrata bez ferraty nebo ferrata se sněhem byly fakt sranda, ale stačil krůček vedle nebo uklouznutí, a smáli by se asi jen všudypřítomní černí ptáci, kteří hledali mršiny. Nakonec jsme vyšplhali až na ledovec přes který jsme se dostali na chatu Gouter. Po cestě jsme potkali asi 2 skupinky, které nás informovaly, že Blanc je zapadanej sněhem a dnes ho nikdo nevyšel a zejtra to údajně bude řehole.

Chata Gouter

Na Gouteru si pan Vacík udělal švédský stoly a koupil si k jídlu snad celý menu. Chvíli jsme zde odpočívali, pozorovali šrumec a čekali na lepší počasí k návratu. Nepřišlo, vyjma asi 5ti minutové díry v mracích, kterou jsme ztrestali poměrně intenzivním focením, byla pořád mlha a sněžilo. Sestup byl ještě větší „sranda“ než výstup. Asi každý zná ten stav, kdy si řekne, jak jsem to sakra vylezl ? A tohle se nám párkrát stalo okořeněné čerstvým sněhem. Ale my jsme vzory rozvážnosti, rozumnosti a bezpečnosti (já teda víc, jelikož na sestup jsem už použil mačky), takže jsme si nic neudělali a byly poměrně rychle v Base campu. Při pohledu na zhroucené konstrukce stanů z Dekáče, které nevydržely nápor sněhu, jsme spokojeně kvitovali volbu velkého stanu a šli si dát večeři. Oproti minulému dni byla chata narvaná k prasknutí, což nám dávalo naději, že moje predikce počasí na zítřejší výstupový den byla správná. Davy šly spát na chatu, my dva do vymrzlého stanu.

Mraky se na pár vteřin rozestoupily

Tak byl i výhled

Jinak nic moc 😀

Přes noc se vyjasnilo, teplota ve stanu klesla na mínus 8, ani jeden z nás se moc nevyspal a ve 2 ráno jsme zjistili, že máme totálně ztvrdlé a zmrzlé boty i rukavice. Ale to už je jiný příběh.

Base Camp na Tete Rousse

Stany z Decathlonu

Den 5. – Mont Blanc: Vrchol !!! (3150 m.n.m. – 4808 m.n.m. – 2350 m.n.m.)

(17,15 km, čas 10 hodin 42 minut, stoupání 1876 m, klesání 2708 m)

Ve dvě ráno nás přivítala jasná obloha plná hvězd, mráz kolem -8 stupňů a promrzlý stan včetně bot a rukavic. Mokrý a měkký povrch pokrývačů naší periferie se změnil na tvrdé a ledovou krustou nepřístupné párové cosi, co nešlo nandat ani na ruce ani na nohy. Až po důkladném prokřupání ledové krusty jsme se konečně mohli obout a orukavicovat a vyrazit k chatě. Rychlá snídaně a náš pokus o vrchol nejvyšší hory Evropy mohl začít. Noční výstup zasněženým Gran Culoarem má své kouzlo. V 700 metrů vysoké stěně pozorovat zástup „světlušek“ je prostě paráda a dodá to celé akci zvláštní nádech. Z předchozích řádků již víte, že tato pololezecká kratochvíle, kde se střídají lana, skála a úzké cestičky není úplně procházka růžovou zahradou, takže nával adrenalinu a naše sportovní výkony nás rychle zahřáli a okolní mráz pociťovaly jen naše zamrzající nosní dírky. Díky čerstvé zkušenosti ve sněhové vánici z předchozího dne a následném sestupu nám nástup na ledovec nedělal velké problémy. Jiřina a jeho cepín se stali nerozlučnou dvojkou, moje rukavice a okolní skály zas nejlepšími kamarády na život a na smrt.

Zahajujeme noční výstup

Na hřebeni kousek od chaty Gouter jsme opět vytvořili elitní dvoučlenný ledovcový tým, spojeni neutuchající touhou vylézt na vrchol…jo a taky hlavně lanem. Tahání dobytka mohlo opět začít. První výškové metry na sněhem pokrytém úbočí Mont Blancu nám odsýpaly vcelku hladce, stejně tak ale díky klesající teplotě a větru začal odsýpat cit z mých konečků prstů na nohou i na rukou. Neustálé pohybování tam a zpět a mačkání hůlek zahřát nepomáhalo. Holt stále platí posloupnost – mokré-zmrzlé-zahřáté-pořád mokré – a to se v teplotách hluboko pod nulou může vymstít. Vydržel jsem skoro 3 dni nejíst, vydržel jsem skoro 3 dni nejít na velkou, vydržel jsem i malýho medvěda (nejít na záchod, dokud nevypiješ pět piv), tak vydržím i výstup nejvyšší hory Evropy bez citu v rukách a nohách (píčovina, ale ve 4000+ metrech a teplotě pod mínus 15 zamrzá i logika). Se stoupajícími metry jsem se paradoxně nezadýchával tak moc, jako před dvěma lety (aklimatizaci jsme rozhodně nepodcenili), ale spíš mě sužoval lehký stres z necitlivosti mých periferií. Naštěstí čůrání fungovalo a tudíž i nejdůležitější funkce plemenného býka z Kralup nebyla ohrožena, jdeme dál. Jiřina táhnul, já se crcal na laně za ním. Snad jsem ho moc nebrzdil. V hlavě jsem si promítal tu kýženou chvíli, kdy konečně vyjdou první paprsky sluníčka a to začne hřát a všechno bude úplně nejvíc nejlepší. Svlíkneme se do triček, budeme dělat selfíčka, streamovat přenosy a budeme si hrozně moc užívat nádherná panoramat ze střechy Evropy. Realita ? Ani omylem 😀

Nad chatou Gouter

Výhledy k nezaplacení

Milník Dome du Gouter (4304 m.n.m.), kde jsme to s Doudim před dvěma roky kvůli nulové viditelnosti, vánici a silnému větru otočili, jsem minul téměř mlčky a bez emocí, vyhlížejíc teplejší zítřky. První paprsky nás oslnily iaž při výstupu svahu k nouzové plechové chatě (spíš jen plechové místnosti s dekami) Vallot (4350 m.n.m.). Necitlivost už začínala být docela akutní a já chytnul mírný stresík, srdce se mi rozbušilo a v hlavě jsem se viděl ne na vrcholu hory, ale v chatě, kde se trošku zrestartuju. Moje inner game byla hrozně jednoduchá – sluníčko nehřeje, mládí nehřeje, pohyb nehřeje – musím přidat vrstvy. V chatě jsem se zachumlal do deky a začal romrzat. Nebudu to moc popisovat, klasika – tisíc jehel, hrozná bolest, nadávky atd. Pár prstů ale bolest necítilo, něco je špatně. Vytvořil jsem si nové přísloví, co tělo nebolí, to hlavu netrápí, naládoval se gumovými krokodýly od Hariba, pod goráčový rukavice narval běžkařský, na tělo hodil termo navíc a peří a poté jsem oznámil Jiřinovi, kterého mezitím uchvátila zima, že můžeme vyrazit.

Nad Vallotkou

Instalace nálepky byla úspěšná

Stoupáme

Od Vallotky jsme začali stoupat přes několik vrcholů – Grande Bosse (4513 m.n.m.), Petite Bosse (4547 m.n.m.) a Rocher de la Tournette (4677 m.n.m.) – mezi kterými byly hlavně úzké hřebenovky, kde na obou stranách byly různě prudké srázy dolů. Silný vítr, stále klesající teplota a vyhybání se dalším dobyvatelům z této činnosti udělal místy adrenalinový zážitek, který mě ale děsně bavil a odpoutal moji pozornost od tělesných neduhů. S přibývajícím časem ubývaly síly a i na tažném býkovi plemene Limousine (to jsou ty fousatý zarostlý krávy) s krosnou na zádech byla znát klesající power. Navíc Jiřina si celý náš výlet zpestřil hraním s mačkami, které pro něj byly spíše ježek v kleci než ledovcová pomůcka. Myslím si, že po četnosti opětovné instalace spadlých maček na obou našich výstupech, může Váca vydat několikadílný tutorial „Nasazování maček stokrát jinak a přeci špatně.“

Blížíme se vrcholu

Mt. Blanc v pozadí

Tohle je neskutečná nádhera, bohužel jsme si to tolik neužívali

Po pit stopu na Vallotce mi začalo být lépe i přesto, že jsem pár prstů už necítil. Mohl jsem se tedy kochat nádhernými panoramaty kolem nás. Když jsem nemohl nebo jsme měli tzv. výškovou dýchací pauzu, krátké rozhlédnutí po okolních minihorách (všechno vypadalo kolem jak z letadla) dodalo rychlý doping k pokračování. Asi 3x už jsme si mysleli, že stoupáme závěrečný hřeben na vrchol a pokaždé se nám hora vysmála a nadělila další porci výškových metrů. Teplota s nárazy větru byla silně pod mínus 20 stupňů a jakákoliv pauza trvající déle než bylo zdrávo nám brala tělesné teplo i energii. Nakonec jsme ale na vrcholu stanuli. Idylka z vyprávění Zuzky Kocumové se ale nekonala. Byli jsme tu sami, jelikož většinu výprav jsme i naším zombie pochodem předběhli pardon předešli. Vítr, jasno, mínus 25 stupňů a nastupující bolest hlavy a výšková nemoc. Podívali jsme se na sebe, podívali se okolo, udělali rychlé fotky a zahájili sestup nebo spíše úprk dolů. Fotek je pramálo, jelikož počet vteřin vyndavší ruky z rukavice byl přímoúměrný počtu omrzlin na ruce vyndané. Prostě ani takový testosteronový hovado jako je Jiřina to nevydrželo déle než pár vteřin.

Vrchooool

Rychlofotky a hurá dolů

Sestup byl rychlý. Někde u chaty Vallot jsme se rozvázali a zefektivnili a zbezpečnili sestup. Ono když Jiřina nasadí sestupovou rychlost a vy jste stále navázán na laně, tak při přechodu nebezpečných úzkých pasáží nad propastí to není úplně košer. Od Vallotky jsme pak šli každý sám za sebe. Jiřka spěchal na jídlo na Gouter, já se snažil užívat si konečně výhledů. Bylo tepleji, bolela mě hlava, ale bylo mi to tak nějak jedno.

Dole už bylo fajn

V jednu chvíli jsem se zastavil, podíval se kolem sebe, na mraky pode mnou, štíty hor které s touto pokrývkou sváděly nerovný boj a řekl jsem si, že tam někde nahoře je můj táta. Doufal jsem, že se na to všechno dívá, a že je na svýho kluka pyšnej, protože jsem ten výstup dokončil hlavně i kvůli němu. Nebudu si hrát na tvrďáka, ale na chvíli se mi do očí vehnaly slzy a já tomu nechal volnej průběh, protože to byla pro mě hrozně krásná chvíle, a já se cítil, jakoby byl táta zase se mnou. Díky moc TÁTO, tohle bylo pro tebe !!!

Nad mraky

Zbytek sestupu na chatu Gouter už byla jen formalita. Jedna přeskočená trhlina, pár fotek a zasloužený gáblík. Trošku jsme se vysušili, odpočinuli a vrhli se na poslední sestup Gran Culoaru. Sfoukli jsme ho jako svíčku, dole pobalili base camp a zahájili sestup k lanovce. Závěrečný sprint už byl jen třešničkou na dortu, ale lanovku jsme stihli. Dole jsme nasedli do auta vyrazili noční jízdou zpátky domů. Já jsem začal zkoumat svoje prsty, jelikož rozmrazit se podařilo pouze 16 z 20. Teplem v autě mi naskákaly puchýře a google jsem zavařil spojením léčba omrzlin. Nakonec jsem nemusel vyhledávat hesla jako amputace prstu nebo nekrózy, za což jsem hrozně rád. Ještě teď, 10 dní od výstupu, nemám dokonalý cit ve všech prstech ruky, hojí se mi maso po puchýřích na malíčcích a nemám cit v půlce palce na noze, ale vše bude bez následků. Další zkušenost, co příště udělat lépe.

„Afterparty“

Nakonec bych chtěl hrozně moc poděkovat hoře Mont Blanc, že nám dovolila stanout na svém vrcholu (4808 m.n.m.) a hlavně nejvíc poděkovat Jiří Vacík, který byl skvělý a spolehlivý parťák, nejlepší druhý konec lanového týmu a asi 15. nejlepší mačkař na vrcholu 😀

DÍKY MOC KÁMO, DALI JSME TO A MÁME SKVĚLOU HISTORKU PRO NAŠE BUDOCÍ MINICIMLERY A MINIVACÍKY 👊

  • SKIALP NA ALPSKÉ TROJKY22.2.2022 SKIALP NA ALPSKÉ TROJKY (0)
    HOCHALMSPITZE - 3360 M.N.M. Po úspěšném zimním pěškovýpadu na bivak na Watzmanu jsme se s Pavlem Kašákem a Jirkou Minaříkem domluvili na další akci, tentokráte konečně skialpovou. Pavel […] Posted in Nezařazené
  • NA KOLE „KRALUPSKOU NORMÁLKOU“ DO BENÁTEK8.8.2021 NA KOLE „KRALUPSKOU NORMÁLKOU“ DO BENÁTEK (0)
    Na samotný úvod bych chtěl říct, že celý cyklonápad dojet na kole do Benátek vznikl v hlavě Ádi a já jej pouze vyšperkoval výjezdy na několik alpských vrcholků. Po silnici údolím to umí […] Posted in Nezařazené
  • DOVOLENÁ S KORONÁČEM ANEB PROMOŘUJEME EVROPU2.11.2020 DOVOLENÁ S KORONÁČEM ANEB PROMOŘUJEME EVROPU (0)
    Debilní doba si žádá debilní nápady. Takže proč si místo odpočinkové dovolené nedat za cíl vylézt jedny z nejvyšších vrcholů evropských zemí a pořádně si místo odpočinku máknout ? I […] Posted in Nezařazené
  • BARBARIAN RACE, ZA MÁLO PENĚZ, MEGA HODNĚ MUZIKY13.5.2019 BARBARIAN RACE, ZA MÁLO PENĚZ, MEGA HODNĚ MUZIKY (0)
    Další zastávkou na mojí poznávačce po evropských OCR sériích v rámci RACE THE WORLD 10 byla polská série Barbarian Race, která dle referencí od závodníků vyniká především počtem, […] Posted in Nezařazené
  • ME SPARTAN RACE ANDORRA 201726.12.2017 ME SPARTAN RACE ANDORRA 2017 (0)
    VYRÁŽÍME Díky zranění kolene, které jsem si přivodil na letošním Bahňáku, a následné operaci menisku, jsem neměl možnost se na letošní Mistrovství Evropy ve Spartan Race ani pokusit […] Posted in Nezařazené
  • TUOLUMNE MEADOWS, MĚSTO DUCHŮ4.1.2019 TUOLUMNE MEADOWS, MĚSTO DUCHŮ (0)
    Den 11. – Došlo jídlo, došla sranda (SPOILER - "Již dříve jsem zjistil, že směr "převážně z kopce" z Meadows do Valley je ten oficiálně správný, a že pravděpodobně jedinou osobou, která […] Posted in Nezařazené

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2022 KRALUPÁK

Theme by Anders Norén

%d bloggers like this: